České šachistky získaly prestižní cenu Evropského hnutí fair play za své férové gesto, které bylo slavnostně předáno ve starověké Olympii, symbolu olympijských ideálů. Tým ocenění vnímá jako výraz týmového ducha a respektu v individuálním sportu, přičemž šachy pro ně mají i silný rodinný rozměr. Jejich příklad inspiruje nejen šachový svět, ale i širší sportovní komunitu.
Olympijský duch ve starověké Olympii
Za svůj čin získaly šachistky prestižní cenu Evropského hnutí fair play. Slavnostní předání proběhlo symbolicky v kolébce olympijských ideálů — ve starověké Olympii v Řecku. „Určitě to byl velký zážitek. Symbolické bylo, že jsme se ocitly ve starověké Olympii a týkalo se to olympiády,“ popisuje své dojmy Kristýna Novosadová.
Součástí programu byl také kongres Evropského hnutí fair play. „Pobyly jsme tam několik dní, v rámci kongresu proběhlo právě i vyhlašování evropských cen,“ dodává Natálie Kaňáková, která se šachům věnuje už přes dvacet let.
Slavnostní večer měl podle hráček nejen slavnostní, ale i velmi příjemnou atmosféru. „Bylo to na jednu stranu slavnostní, na druhou zas trochu neformální, protože se ceremoniál odehrával venku. Všichni byli velice přátelští. Odnesly jsme si zážitek nejen z toho místa, ale i díky lidem, které jsme tam poznaly,“ vyzdvihuje Tereza Rodshtein. „Potkat tolik sportovců, ať už aktivních nebo méně aktivních, bylo krásné.“
Cestu na slavnostní předání v Olympii ale absolvovala jen polovina týmu. „Rozdělily jsme se na poloviny. Se mnou a s Julií Movsesjan jel na předávání cen fair play Českého olympijského výboru kapitán družstva Tomáš Polák, takže to vycházelo tři a tři,“ líčí Martina Kořenová. „Ty, co se měly postarat o děti, byly z Řecka trošku vyřazeny,“ dodává se smíchem. „Já měla to mínus, že jsem manžela chtěla u vyhlašování a on taky chtěl být přítomen. Syn měl navíc sedmnácté narozeniny, takže mi bylo jasné, že jsem poslední v řadě.“
Šachy jako rodinná tradice
Šachy mají pro řadu reprezentantek i silný osobní rozměr. U Terezy Rodshtein je šachová vášeň doslova rodinnou tradicí. „My jsme šachová rodina — u nás děti nemůžou uniknout tomu, že by se šachy nenaučily. Jestli se jim budou věnovat v budoucnu, uvidíme,“ říká.
Kristýnu Novosadovou naučili hrát šachy rodiče. „Viděla jsem je hrát na dovolené. Já jsem jedináček, oni hráli spolu, dívala jsem se a nudila se. Chtěla jsem je naučit a oni že ne a ne, že jsem malá. O to větší píli jsem měla, když mě je potom naučili hrát,“ popisuje.
Natálie Kaňáková začínala brzy: „Už ve čtyřech letech ve školce, kde byl šachový kroužek. Bavilo mě to, a od té doby hraju šachy už přes dvacet let.“
Podobně i Julie Movsesjan přibližuje, jak šachy přirozeně vstupují do rodinného života. „Syn zatím hraje fotbal, ale taky už se začíná zajímat o šachy,“ prozrazuje.
Šachy a fair play: inspirace pro všechny
I v individuálním sportu, jakým jsou šachy, mají týmový duch a čestné jednání své pevné místo. Gesto českých šachistek je silným vzkazem nejen pro šachový svět, ale pro celý sport. Připomíná, že skutečným vítězstvím je nejen výsledek, ale také čest a respekt k soupeři.
