Nejhezčí tah na šachovnici: férové gesto českých reprezentantek inspiruje svět
České šachistky získaly prestižní cenu Evropského hnutí fair play za své férové gesto, které bylo slavnostně předáno ve starověké Olympii, symbolu olympijských ideálů. Tým ocenění vnímá jako výraz týmového ducha a respektu v individuálním sportu, přičemž šachy pro ně mají i silný rodinný rozměr. Jejich příklad inspiruje nejen šachový svět, ale i širší sportovní komunitu.
Olympijský duch ve starověké Olympii
Za svůj čin získaly šachistky prestižní cenu Evropského hnutí fair play. Slavnostní předání proběhlo symbolicky v kolébce olympijských ideálů — ve starověké Olympii v Řecku. „Určitě to byl velký zážitek. Symbolické bylo, že jsme se ocitly ve starověké Olympii a týkalo se to olympiády,“ popisuje své dojmy Kristýna Novosadová.
Součástí programu byl také kongres Evropského hnutí fair play. „Pobyly jsme tam několik dní, v rámci kongresu proběhlo právě i vyhlašování evropských cen,“ dodává Natálie Kaňáková, která se šachům věnuje už přes dvacet let.
Slavnostní večer měl podle hráček nejen slavnostní, ale i velmi příjemnou atmosféru. „Bylo to na jednu stranu slavnostní, na druhou zas trochu neformální, protože se ceremoniál odehrával venku. Všichni byli velice přátelští. Odnesly jsme si zážitek nejen z toho místa, ale i díky lidem, které jsme tam poznaly,“ vyzdvihuje Tereza Rodshtein. „Potkat tolik sportovců, ať už aktivních nebo méně aktivních, bylo krásné.“
Cestu na slavnostní předání v Olympii ale absolvovala jen polovina týmu. „Rozdělily jsme se na poloviny. Se mnou a s Julií Movsesjan jel na předávání cen fair play Českého olympijského výboru kapitán družstva Tomáš Polák, takže to vycházelo tři a tři,“ líčí Martina Kořenová. „Ty, co se měly postarat o děti, byly z Řecka trošku vyřazeny,“ dodává se smíchem. „Já měla to mínus, že jsem manžela chtěla u vyhlašování a on taky chtěl být přítomen. Syn měl navíc sedmnácté narozeniny, takže mi bylo jasné, že jsem poslední v řadě.“
Šachy jako rodinná tradice
Šachy mají pro řadu reprezentantek i silný osobní rozměr. U Terezy Rodshtein je šachová vášeň doslova rodinnou tradicí. „My jsme šachová rodina — u nás děti nemůžou uniknout tomu, že by se šachy nenaučily. Jestli se jim budou věnovat v budoucnu, uvidíme,“ říká.
Kristýnu Novosadovou naučili hrát šachy rodiče. „Viděla jsem je hrát na dovolené. Já jsem jedináček, oni hráli spolu, dívala jsem se a nudila se. Chtěla jsem je naučit a oni že ne a ne, že jsem malá. O to větší píli jsem měla, když mě je potom naučili hrát,“ popisuje.
Natálie Kaňáková začínala brzy: „Už ve čtyřech letech ve školce, kde byl šachový kroužek. Bavilo mě to, a od té doby hraju šachy už přes dvacet let.“
Podobně i Julie Movsesjan přibližuje, jak šachy přirozeně vstupují do rodinného života. „Syn zatím hraje fotbal, ale taky už se začíná zajímat o šachy,“ prozrazuje.
Šachy a fair play: inspirace pro všechny
I v individuálním sportu, jakým jsou šachy, mají týmový duch a čestné jednání své pevné místo. Gesto českých šachistek je silným vzkazem nejen pro šachový svět, ale pro celý sport. Připomíná, že skutečným vítězstvím je nejen výsledek, ale také čest a respekt k soupeři.
