Dnes rozhodujeme o důvěře nastupující vlády Andreje Babiše. Nejde o běžné hlasování, nejde o formalitu, ani o politickou rutinu. Proto nebudu před ničím a před nikým couvat. Rozhodujeme totiž o tom, zda naši zemi povede vláda, která nechápe realitu světa, ve kterém žijeme, a není schopna na ni odpovědně reagovat.
A právě proto musím začít oblastí, která je zcela zásadní – bezpečností. Oblastí, ve které programové prohlášení nastupující vlády selhává už na samotném začátku.
Žijeme v době, kdy se bezpečnostní situace dramaticky zhoršuje. V Evropě probíhá válka, která není lokálním konfliktem, ale otevřeným zpochybněním mezinárodního řádu. Autoritářské režimy testují pevnost demokratických států. Hybridní hrozby, kybernetické útoky, dezinformační kampaně a systematické oslabování důvěry ve stát se staly každodenní realitou.
A přesto – programové prohlášení nastupující vlády působí, jako by k tomu bylo slepé, jako by bylo napsáno pro svět, který už neexistuje.
Chybí v něm jasné pojmenování hrozeb. Chybí strategická vize. Chybí odpověď na otázku, jak chce vláda chránit bezpečnost občanů České republiky v prostředí, které je nestabilní, nepřehledné a čím dál nebezpečnější.
Nevidíme jasný důraz na naše spojenecké vazby, na naše ukotvení v rámci Evropské unie a v rámci NATO. Nevidíme jasnou odpověď na to, kdo je ve světě agresor a kdo je jeho oběť. Nevidíme seriózní přístup ke kybernetické bezpečnosti. Nevidíme připravenost čelit dezinformacím, které systematicky rozkládají důvěru ve stát, demokratické instituce i média.
A co je možná nejnebezpečnější – nevidíme pevné hodnotové ukotvení. Programové prohlášení je vágní tam, kde by mělo být jednoznačné. Opatrné tam, kde by mělo být jasné. Mlčí tam, kde by mělo mluvit nahlas.
V situaci, kdy se rozhoduje o bezpečnosti Evropy, vláda nepůsobí jako sebevědomý člen euroatlantického prostoru, ale jako subjekt, který se bojí jasně pojmenovat realitu a rizika.
Bezpečnost není vedlejší kapitola, bezpečnost není jedna kapitola mezi jinými. Bezpečnost je předpoklad všeho ostatního – prosperity, svobody, sociální stability i demokracie. Vláda, která žádá o důvěru v takto nebezpečné době, by měla nabídnout jasnou orientaci, kompetenci a odvahu.
Místo toho vidíme dokument, který je, opatrný až alibistický, obecný tam, kde má být konkrétní a překvapivě slepý k realitě světa kolem nás.
A já se ptám zcela vážně: jak máme dát důvěru vládě, která už na samotném začátku podceňuje největší výzvy současnosti?
V oblasti veřejných financí se nejzřetelněji ukazuje vnitřní rozpor – schizofrenie – nastupující vládní koalice.
Na jedné straně slyšíme od některých koaličních partnerů, zejména od Motoristů, silná slova o odpovědném hospodaření, vyrovnaných rozpočtech a nutnosti fiskální disciplíny. Na straně druhé stojí hnutí ANO se svými předvolebními sliby – plošnými, drahými, strukturálně neudržitelnými.
Tyto dvě polohy nejdou dohromady. Nelze zároveň slibovat vyrovnané rozpočty a současně rozdávat miliardy bez jakéhokoli plánu, kde na to stát vezme. Nelze mluvit o odpovědnosti a zároveň odmítat konsolidaci veřejných financí, protože se to politicky nehodí. Je krajně nezodpovědné, zejména k budoucím generacím, populisticky rušit klíčové parametry důchodové reformy.
Realita je jednoduchá: konsolidace veřejných financí se za této vlády konat nebude. Ne proto, že by to bylo technicky nemožné, ale proto, že je to politicky nepohodlné vzhledem k předvolebním slibům hnutí ANO. A právě tato kombinace – vysoké výdaje, nulová konsolidace a žádná odvaha říkat pravdu – nás vede k tomu, co si dovolím nazvat rozpočtovým armagedonem.
Stát, který si zvykne na trvalé schodky, který nemá plán, který nemá brzdy, který nemá rezervy, je stát, který hazarduje se svou budoucností. A vláda, která s tímto přístupem žádá o důvěru už při svém nástupu, si tuto důvěru nezaslouží.
Další vážné obavy ve mně vyvolává přístup nastupující vlády k médiím veřejné služby. A říkám to zcela otevřeně: tady už nejde jen o špatné rozhodnutí. Tady jde o ohrožení samotných základů demokratického systému.
Záměr zrušit televizní a rozhlasové poplatky není technickou změnou financování. Je to cílený politický krok, který má jeden jasný důsledek: závislost České televize a Českého rozhlasu na aktuální vládní většině, tedy zestátnění České televize a Českého rozhlasu.
A prosím, buďme upřímní. Tento scénář už známe. Viděli jsme ho v Maďarsku. Sledujeme ho na Slovensku. Vždy to začíná stejně zpochybňováním práce novinářů, útoky na média veřejné služby jako celek, tvrzením, že jsou „zbytečně drahá“, „neobjektivní“ nebo „nepřátelská“ a nakonec změnou financování, která z nich udělá politicky závislé státní instituce.
Výsledek je vždy stejný: umlčená kritika, autocenzura, mediální prostor ovládaný vládní mocí. Zvrácená cesta ve stopách Maďarska a Slovenska. A vláda, která už při žádosti o důvěru jasně říká, že chce jít touto cestou, překračuje velmi nebezpečnou hranici.
Média veřejné služby nejsou luxus. Nejsou přítěž. Jsou pojistkou. A kdo tuto pojistku rozebírá, ten si nezaslouží důvěru demokratického parlamentu.
Nemohu se vyhnout ani otázce střetu zájmů předsedy vlády. Ne proto, že by šlo o minulost, ale proto, že jde o trvalý stav, který tato vláda nejen toleruje, ale fakticky legitimizuje. Premiér slíbil, že tento svůj kolosální problém vyřeší. Ale k dnešnímu dni nevyřešil vůbec nic.
Spojení politické moci, ekonomického vlivu a mediální síly v rukou jednoho člověka je problémem v každé demokracii. A vláda, která na tomto základu stojí, nemůže chtít, abychom jí důvěřovali, že bude rozhodovat výhradně ve veřejném zájmu.
A konečně – nelze přehlédnout, že tato vláda vstupuje do funkce s celou řadou konkrétních kauz, které by v jiných politických kulturách znamenaly minimálně personální odpovědnost.
Zmiňme konkrétně některé z nich:
- Filip Turek, spojený s opakovanými kontroverzemi, extremistickými a xenofóbní výroky a chováním, které je neslučitelné s odpovědným výkonem veřejné moci. Kdyby byl opravdový chlap, dávno by rezignoval i na poslanecký mandát. Místo toho zoufale hledá cestu, jak se prodrat k vlivu a moci.
- Petr Macinka, jehož působení na ministerstvu životního prostředí je ostudou. Prohlásil, že ke klimatické změně nedochází, zrušil příslušný odbor, a tváří se, že je tím problém vyřešen.
- Martin Šebestyán, který z pozice generálního ředitele Státního zemědělského a intervenčního fondu v minulosti vyplácel neoprávněné dotace Babišovu holdingu. Neoprávněnost tohoto postupu potvrdili soudy.
- Tomio Okamura, který je hlásnou troubou Kremlu. Jeho novoroční projev byl mobilizací strachu a nenávisti. Útočí na Evropskou unii, Ukrajinu, prezidenta Zelenského, popírá klimatickou změnu.
- Radim Fiala, který tvrdí, že útok na Českou republiku a české občany ve Vrběticíci neudělali agenti ruské GRU, který zpochybňuje legitimitu prezidenta Zelenského, a který v trapných videích učí ministra obrany, co smí a co nesmí říkat.
To jsou ve stručnosti jen některé příklady. Ale co je na tom nejhorší? Že místo jasného distancu slyšíme mlčení, relativizaci, nebo dokonce obhajobu. Žádná sebereflexe. Žádná politická odpovědnost.
Vláda, která podceňuje bezpečnostní realitu světa, směřuje k rozpočtovému armagedonu, ohrožuje nezávislost médií veřejné služby, normalizuje střet zájmů a vstupuje do funkce zatížená závažnými kauzami, si důvěru Poslanecké sněmovny nezaslouží.
Proto této nastupující vládě důvěru já ani poslanci klubu TOP 09 nevyslovíme.
