Stát musí umět změny ve zdravotnictví postavit, říká ředitel pojišťovny

Říkáte, že české zdravotnictví potřebuje méně akutních lůžek, a naopak výrazně více následné péče. VZP chce mít do roku 2030 o 4,5 tisíce následných lůžek více. Kde se vezmou?

O transformaci zdravotnictví často mluvíme jako o změně úhrad, organizace péče nebo kompetencí. Jenže ona není pouze virtuální. Má také svoji fyzickou podobu. Někde lze existující kapacity akutních lůžek přestavět na péči následnou, jinde ale budete potřebovat zásadnější rekonstrukci nebo budovat zcela nové pavilony. Vedle toho chceme posilovat jednodenní péči, ambulantní služby nebo komunitní péči. To všechno potřebuje prostory, technické zázemí a investice.

Zdravotnictví tedy nelze reformovat jen na papíře. Pokud se shodneme, že v roce 2030 potřebujeme jinou strukturu péče, ale příprava potřebné infrastruktury bude trvat deset nebo patnáct let, máme problém.

Není ale hlavní bariérou spíš nedostatek peněz než stavební povolení?

Peníze jsou samozřejmě zásadní, ale nejsou jedinou podmínkou. Můžete mít investici připravenou a financovanou, ale pokud ji neumíte projednat, povolit a realizovat v předvídatelném čase, peníze samy nic nevyřeší.

A zdravotnictví je dobrý příklad, protože demografie na nás nepočká. Víme poměrně dobře, jak bude česká populace za deset nebo dvacet let vypadat. Chybět budou tisíce lůžek následné a dlouhodobé péče. Opravdu si nemůžeme dovolit deset let pouze připravovat infrastrukturu, která má tento problém řešit.

V Praze jste také v poradním týmu kolem vzniku metropolitní nemocnice. Dokonce jste mluvil o pětiletém horizontu. Není to při českém tempu přípravy podobných projektů příliš optimistické?

Možná jsem optimista. Ale u podobných projektů podle mě potřebujete ambiciózní časový plán. Musíte mít jasně definovaný cílový stav a od něj si zpětně rozkreslit jednotlivé milníky.

Nejtěžší je podle mě udržet kontinuitu rozhodování. Nemůžete každé dva roky znovu začínat debatu o tom, co vlastně chcete postavit a proč. Potřebujete také dobře zvládnout investiční přípravu, povolování, veřejné zakázky a následnou realizaci.

Když se každý krok odehrává izolovaně a mezi jednotlivými institucemi vzniká ping-pong, pět let samozřejmě nebude reálných. Pokud ale bude projekt skutečně řízený a všichni budou přesně vědět, kdo za kterou část odpovídá, není důvod se automaticky smiřovat s tím, že velká veřejná investice nutně znamená patnáct nebo dvacet let.

Celý článek si můžete příčíst na stránkách www.idnes.cz.