Od ledna 2026 vstoupila v platnost řada systémových změn – od zpřísnění odkladů školní docházky přes přesun financování ostatních neinvestičních výdajů na zřizovatele až po nové povinnosti škol v oblasti podpůrných pozic. Zároveň však až donedávna visela ve vzduchu otázka osudu revize Rámcových vzdělávacích programů: mateřské školy měly podle revidovaných dokumentů začít povinně učit od září 2026, základní školy pak o rok později. Ke všemu je tu stále politicky citlivé téma inkluze: zatímco ještě na podzim loňského roku zaznívala z koaličních řad volání po zásadní revizi nebo i zrušení inkluzivního vzdělávání, rétorika se od té doby výrazně zmírnila. Jaké konkrétní plány má ve svém dalším mandátu staronový ministr školství Robert Plaga a jak se k nim staví experti?
Fokus na dítě – ale mluvíme všichni stejným jazykem?
Ať jde o inkluzi či změnu obsahu vzdělávání, ministr pojmenoval, skrze jakou optiku na všechna témata ve vzdělávání bude pohlížet: optikou dopadů na děti a žáky samotné. Zároveň upozornil, že slabinou minulého volebního období nebyl obsah politických rozhodnutí, ale jejich komunikace, a to zejména směrem k rodičům. Ministerstvo podle něj ztratilo důvěru po covidové krizi a přestalo být slyšet jako hráč, který ke všem aktérům mluví, připravuje podporu a nástroje pro terén dřív, než do něj něco vyšle. „Velmi rád bych pracoval mnohem více s rodičovskou veřejností, protože velkou brzdou změn je určitá část rodičů – ne že by to mysleli špatně, ale že jim nejsou dostatečně vysvětlovány,“ uvedl.
Pro to je však třeba nejprve dosáhnout shody na společném jazyce napříč celým systémem, od ředitele malé venkovské školy po nejvyšší resortní posty. „Jestli chceme dostat rodiče na svoji stranu, musí celý systém mluvit v základu podobně,“ mínila Magdalena Mouralová, která působí na katedře veřejné a sociální politiky Fakulty sociálních věd Univerzity Karlovy. Jan Sýkora, předseda kontrolního výboru Stálé konference asociací ve vzdělávání (SKAV), připomněl, že se vůbec nejedná o novou otázku: „Od roku 2004 máme Rámcový vzdělávací program, který se ale nepropsal do reality škol. A jak se to stane teď, po dvaceti letech? Jaké nástroje použijeme, aby se opravdu změnilo paradigma přemýšlení o dětech a jejich úspěchu?“