Já jsem OK, ty jsi OK

Děti učí děti a učitelé se učí od sebe navzájem. Na ZŠ Vorlina ve Vlašimi se zkrátka učí všichni. V rozhovoru s ředitelem Petrem Jíšou se bavíme o tom, jak se nechali inspirovat izraelským psychologem, co je sedm inteligencí a proč je způsob, jakým učitelé k dětem přistupují, ještě důležitější než to, co je učí.

Před několika lety jste si položili zajímavou otázku: Dá se děti naučit lépe přemýšlet? Odpověď jste našli v metodě izraelského psychologa Reuvena Feuersteina. Co přesně vás k ní dovedlo?
Zhruba před dvanácti lety začali učitelé v naší škole mluvit o tom, že děti přestávají přemýšlet, ztrácejí selský rozum a mají problém se soustředěním nebo se samostatným řešením úloh. Na základě zkušeností z kurzů u Evy Váňové, které jsem absolvoval, mě napadlo, že by to mohla být cesta, jak na tyto problémy reagovat. Metoda pochází od izraelského psychologa Reuvena Feuersteina a zaměřuje se na rozvoj kognitivních neboli poznávacích funkcí – tedy základních předpokladů pro myšlení. V hodinách vytváříme výukové situace, kde mohou žáci přemýšlet o vlastním učení a mohou se učit vědomě řídit své myšlenkové procesy.

Kdybychom se přišli do třídy podívat, co konkrétně bychom viděli?
Na první pohled uvidíte žáky s pracovními listy, které obsahují abstraktní úkoly – třeba v instrumentu, který se jmenuje Spojování bodů, mají v záplavě teček vyhledat a spojit určité geometrické tvary. Podstatné ale je, jak se ve vyučování pracuje. V hodině nezazní pokyn „vypracujte stranu tři“. Učitel se ptá: „Co je naším cílem? Jaké informace máme k dispozici? Jaké překážky tu vidíte a jakou strategii zvolíte, než se dotknete papíru tužkou?“ Učitel funguje jako zprostředkovatel. Kladením otázek vede žáky k tomu, aby své postupy sami promýšleli a diskutovali o nich.

Jak pak probíhá závěr takové práce? Předpokládám, že nejde jen o kontrolu správných odpovědí.
Přesně tak, nejde o to, jestli to má žák pospojované a jak. Klíčový je celý proces včetně reflexe a takzvaného přemostění. Žáci popisují, co jim pomohlo, kde udělali chybu, co udělali, když se dostali do úzkých, a jaká strategie fungovala nejlépe. Učitel se pak například ptá: „Kde jinde mimo tento pracovní list byste strategii mohli využít?“ Žáci hledají paralely v běžném životě nebo v jiných předmětech – například při řešení slovní úlohy v matematice, při balení batohu na výlet nebo při řešení konfliktu na hřišti. Učí se tak přenášet své způsoby přemýšlení do každodenní reality.

Co pro vás bylo na této metodě nejzajímavější?
To, že každou kognitivní funkci lze u dětí vybudovat prakticky od nuly, pokud se s ní pracuje.

Trocha skepse

Jak na tuto novinku reagoval učitelský sbor?
Nejprve negativně. Jeden kolega ze školy si pak ale taky udělal kurz a začal učit tuto metodu ve své třídě, pojal to jako projekt na rozvoj komunikace. Někteří v samotné metodě zpočátku neviděli nic převratného, ale zaujalo je, že hodina probíhá bez neustálých korekcí chování a zároveň se v ní hodně mluví a diskutuje. A je to kultivovaná debata. Následně šlo dalších zhruba sedm statečných na kurz. Po roční přípravě jsme metodu zařadili do osnov a dneska ji žáci mají napříč všemi ročníky, od čtvrté třídy pak jako samostatný předmět.

Kolik vašich vyučujících je dnes v metodě proškolených?
V současné době máme přes dvacet proškolených lektorů z celkem šedesáti vyučujících. Zároveň nabízíme hodiny pro kolegy, vždycky ráno před vyučováním. Chodí tam stávající lektoři osvěžit si svoje dovednosti, ale taky ti, kteří zatím třeba jen přemýšlejí, že by se přihlásili do výcviku.

Co na novinku říkali žáci?
V začátcích jsme naráželi na odpor i u nich. Ptali se, proč musí mít zrovna tento předmět a jaký je jeho smysl. Dneska už ho berou jako běžnou součást výuky. Propisuje se dokonce i mimo hodiny, například při dnech otevřených dveří. Když starší děti potkávají ve škole ty menší, které se k nám přijdou podívat, samy jim kladou otázky a pomáhají jim hledat řešení. Neříkají jim, jak to mají udělat, ale ptají se třeba: „Jak bys to vyřešil? Čím by sis pomohl?“ Zjišťujeme, že je vlastně provázejí hodně podobně, jako jsme zvyklí pracovat v této metodě.

Máte dny otevřených dveří, kdy vaši žáci připravují pro malé návštěvníky program?
Máme po škole připravené dílny, kde si můžou předškoláci něco vyzkoušet, třeba chemii, různé pokusy či metody. Dílny připravují učitelé s žáky a žáci pak provázejí menší děti. Podobná pozitivní zpětná vazba přichází i z aktivit projektu MAP (Místní akční plán vzdělávání), kdy naši žáci jezdí učit děti do jiných škol informatiku nebo různé technologie.

Jedeme do zahraničí

Jaké všechny podoby u vás vrstevnické učení má a kde se vzalo?
Před pár lety jsme řešili, jak by měl fungovat náš školní parlament. V rámci šablon tehdy bylo možné založit kroužek školního parlamentu, tak jsme toho využili. Začala se o něj starat jedna z našich učitelek a za pár let ho výrazně posunula. Dneska u nás parlament funguje tak, že jeho setkání probíhají dobrovolně před vyučováním, přičemž členství není omezeno na určitý počet zástupců za třídu, ale je otevřen všem. Zájem je takový, že v současné době funguje odděleně parlament na prvním i druhém stupni.

Co konkrétně v parlamentu žáci dělají?
Nezaměřují se primárně na spolurozhodování o chodu školy, ale zejména právě na vrstevnické učení. To znamená, že pořádají různé akce a výzvy pro spolužáky, ale spolupracují i s lidmi mimo školu, už dlouho například s Jedličkovým ústavem v Praze. Děti od nich jezdí k nám a naše děti zase k nim. Starší členové parlamentu pořádají různé akce pro děti z prvního stupně. Všichni se učí pracovat komunitně a pro komunitu. Díky tomu jsme se postupně dostali i k mezinárodním projektům, hlavně eTwinning (eTwinning je evropská online komunita škol a učitelů, kterou iniciovala Evropská komise. Školy z různých zemí se přes ni mohou spojit a společně se svými žáky dělat vzdělávací projekty na dálku, pozn.red.). A taky máme možnost vysílat v rámci projektu Erasmus+ naše žáky na výjezdy do zahraničí. Vědí, že když se vrátí, budou seznamovat spolužáky s tím, co zažili, viděli.

A kam už například vyjeli?
Byli v Maďarsku nebo Řecku. Letos budeme ve výjezdech pokračovat, s Maďarskem jsme navázali dlouhodobější spolupráci. Děti z prvního stupně se chystají na Slovensko. Další využití projektu Erasmus+ je pro vyučující. Ti byli například v Madridu, kde navštívili kolegy, kteří byli předtím u nás ve Vlašimi. Viděli už i školy v Itálii či na Slovensku a teď jedou někteří kolegové do Portugalska, na Tenerife, do Irska a na Maltu. Někde chodí přímo do škol, někde absolvují vzdělávací kurzy. Mají možnost vidět a srovnat podmínky jinde. Zjistí, co by pro svou práci potřebovali, nebo naopak co jinde dělají, ale oni jsou rádi, že to u nás není.

Poptávka po jiném přístupu

Jak vnímají vyučující fakt, že by se měli průběžně vzdělávat?
S tím, jak se proměňuje samotné učení a požadavky na to, jak mají hodiny vypadat a co si z nich děti mají odnést, se proměňuje i vztah ke vzdělávání. Postupně začala být mezi mnoha našimi vyučujícími větší poptávka po dlouhodobých výcvicích než po jednorázových akcích. Chtěli, aby se při vzdělávání něco prakticky dělalo, aby se pracovalo na konkrétních dovednostech. Naši učitelé proto často míří na kurzy Akademie Libchavy, s níž máme ty nejlepší zkušenosti. Hodně z nich tam prošlo kurzy zaměřenými na koučovací přístup, mentorské dovednosti, vedení týmů nebo rozvoj sedmi inteligencí. Po tom posledním zmíněném je teď velká poptávka.

Co přesně se v něm učí?
Vychází se z toho, že rozumová inteligence není jediná. Připojuje se k ní emoční, sociální, morální, adaptivní, spirituální a volní inteligence (volní inteligence je schopnost určovat směr svého života pomocí vědomých voleb, cílevědomosti a vnitřní síly). Člověk může pracovat na své sebereflexi a uvědomění, na tom, jak jednotlivé inteligence využívá a v jakých situacích. Pomoct mu to může hlavně v mezilidských vztazích, které jsou ve škole základním předpokladem pro učení a spolupráci.

Jedna ze změn, která nás čeká, je známkování. Příští rok začne povinně slovní hodnocení na vysvědčení u prvňáků, o rok později u druháků. Školy by navíc měly i do průběžného hodnocení zařazovat jiné formy než jen známky. Jak k této změně přistupujete vy?
Už za covidu jsme se s učitelským sborem hodně bavili o tom, co potřebujeme změnit, a dostali jsme se k tématu hodnocení. Došli jsme k tomu, že potřebujeme program nebo materiál, který by nám umožnil hodnotit u dětí klíčové kompetence. Nakonec jsme našli program Skills Builder od organizace Schola Empirica, která do škol přináší inovativní programy. S tímto programem pracujeme čtyři roky, kdy se v hodinách učíme zaměřovat pozornost i na rozvoj dovedností. Někteří kolegové se v metodě vyškolili a svoje znalosti předávají dalším kolegům na škole.

Co konkrétně v hodinách děláte jiného?
Rozdíl oproti minulosti je v tom, že při stanovování cíle hodiny si společně s žáky zvědomíte i to, na jaké dovednosti se budete zaměřovat. Může jít třeba o naslouchání, prezentování nebo spolupráci. Na konci hodiny se pak reflektuje obsahová část - třeba jak žáci spočítali příklad -, ale taky to, jak třeba pracovali ve skupině, co při tom dělali a kam se v rozvoji dané dovednosti posunuli.

Kdo je OK?

Vlašimsko je jedním z míst, kde začal nově působit NF Eduzměna, který podporuje spolupráci mezi školami a rozvoj vzdělávání v regionech. V čem vidíte hlavní přínos takové aktivity?
Myslím, že hlavní přínos může být v tom, že se různé zkušenosti, nápady a příklady dobré praxe budou v regionu přenášet rychleji. Eduzměna, stejně jako MAP - Místní akční plán vzdělávání (financování MAPů, které vznikly na základě výzvy ministerstva školství, končí v roce 2028), může jednotlivé aktivity propojovat a koordinovat. Zároveň je ale důležité, aby vzdělávání nebylo jen o tom, že někomu něco řekneme, ale aby si učitelé nové věci mohli sami prakticky vyzkoušet. Osobně prožitá zkušenost podle mě dokáže proměnit osobnostní nastavení pedagoga a ovlivnit jeho celkový přístup a způsob, jak učí.

Můžete to vysvětlit na něčem konkrétním?
Učitel, který má partnerské nastavení typu „já jsem OK, ty jsi OK“ bude pravděpodobně se stejnou výukovou metodou pracovat jinak než učitel, který má nastavení „já jsem OK, ty nejsi OK“. Toho prvního bude zřejmě zajímat nejen to, jestli se žák naučil zlomky, nebo ne, ale i jakým způsobem se učil, jak přemýšlel, co mu pomohlo. Tento učitel bude víc sledovat samotný proces a strategie učení. Může se tedy stát, že dva lidé sice používají stejné metody, ale každý z nich je používá trochu jinak. A to může mít na žáka velký vliv, protože právě způsob, jakým s ním pracujete, jak k němu přistupujete a jak s ním komunikujete, může působit nejen na to, jak se mu daří při učení, ale i jaký má vztah ke škole i k vlastnímu učení.

Nedávno zveřejněné výsledky mezinárodního šetření PISA ukázaly, že čeští žáci ve srovnání s ostatními zeměmi OECD ztrácejí chuť k učení, vykazují nízkou zvídavost a více než čtvrtina z nich považuje školu za ztrátu času. Myslíte, že vrstevnické učení, formativní hodnocení nebo právě tento přístup „já jsem OK, ty jsi OK“ je jednou z cest, jak to změnit?
Jsem přesvědčený, že vztah žáků ke vzdělávání zásadně utváří zmíněné osobnostní nastavení učitele a partnerský přístup. Pokud pedagog nesleduje pouze konečné znalosti, ale zajímá se i o samotný proces myšlení dětí, a pokud se výuka propojí s vrstevnickým učením a reflexí dovedností, žáci mají šanci postupně získávat (nebo neztrácet) k učení důvěru a taky přijmout aktivní roli a odpovědnost.

• Petr Jíša působí od roku 2011 jako ředitel Základní školy Vorlina ve Vlašimi. Vystudoval obor Pedagogika se zaměřením na školní pedagogiku a pedagogiku osobnostně sociální výchovy na Filozofické fakultě UK. V rámci svého profesního rozvoje absolvoval studium pro koordinátory ŠVP, kompletní sérii ředitelských kurzů v Akademii Libchavy a získal certifikaci v Metodě instrumentálního uvědomování, kterou vyučuje. Dlouhodobě se zaměřuje na rozvoj vědomého školního leadershipu, podporu pedagogických týmů a ředitelů škol.