Zemřel náš kolega, spoluzakladatel Člověka v tísni, Jaromír Štětina
"Mirek byl bez nadsázky jedním z mých životních guru. Kdysi, v osmdesátých letech, jsem si ho našel v telefonním seznamu, zavolal mu a řekl, že bych chtěl cestovat po světě jako on. Tak začalo naše přátelství.
Jaromír Štětina začínal svou novinářskou dráhu v roce 1969 v Mladé frontě, odkud byl záhy vyhozen kvůli svému postoji proti sovětské okupaci. Jak sám říkal: "Musel jsem se živit rukama a novinářem jsem se stal, až když mi bylo skoro padesát." Před revolucí cestoval po světě, zejména v sovětském prostoru, a psal knihy o svých cestách.
Zlomovým okamžikem se stalo zemětřesení v Arménii v roce 1988. Spolu se Šimonem Pánkem, se kterým se seznámil v 80. letech, zorganizovali materiální sbírku a poslali ji na místo katastrofy. "To byly prvotní, neobratné začátky," vzpomínal Štětina. Již tehdy se zrodil unikátní koncept propojení humanitární pomoci s reportážní novinařinou a filmovou dokumentaristikou.
Po listopadu 1989 začal Jatromír Štětina pracovat jako zpravodaj Lidových novin v Moskvě. V roce 1992 spolu s dalšími novináři, v čele s tehdejším studentským vůdcem Šimonem Pánkem, založil novinářsko-humanitární tým Epicentrum. První významnou akcí byla organizace humanitární pomoci pro obléhaný Náhorní Karabach.
Poslední velký rozhovor s Jaromírem
"Říkal jsem si, že když jezdíme do světa, víme, co se tam odehrává, a vidíme do těch konfliktů, tak proč toho nevyužít, abychom těm lidem taky nějak pomohli? Nejenom o nich napsali, ale fyzicky jim pomohli," vysvětloval Štětina svůj impuls k založení organizace.
Štětina přesvědčil ředitele akciové společnosti Lidové noviny Michala Klímu, "že dobrým zvykem každého pořádného listu je organizovat humanitární pomoc." Tak vznikla Nadace Lidových novin, ze které později vznikl Člověk v tísni. "Chtěl jsem být celý život novinářem. Jenže jsem jím být nemohl," vysvětloval Štětina svou cestu.
