Vyjádření Ocelářské unie k informaci uveřejněné v časopisu Respekt

Oceláři proti klimatu

Ocelářská unie odmítá návrh Evropské komise snížit do roku 2040 emise oxidu uhličitého o 90 procent ve srovnání s rokem 1990. Na modernizaci hutí a vznik ekologičtějších pecí mohou oceláři v dnešní době čerpat finanční podporu, ti ale s investicemi často otálejí a evropské snahy dlouhodobě odmítají.

Vyjádření Ocelářské unie k informaci v rubrice DESPEKT

Není nám jasné, proč by mělo být despektováno rozhodnutí ocelářských firem odložit investice do ekologizace výroby, když je k tomu vedou zcela racionální důvody. Pro ekologičtější výrobu oceli např. v Třineckých železárnách by byla nutná investice do nové technologie okolo 1 mld.EUR. Při současných ziscích v ocelářském průmyslu však návratnost této investice zdaleka přesahuje životnost technologie. Žádný komerční subjekt si nemůže dovolit nenávratnou investici, která navíc nepřináší žádnou přidanou hodnotu. Nezvýší se objem produkce ani kvalita vyrobené oceli, nesníží se počet pracovních míst, naopak se razantně zvýší spotřeba elektrické energie. Jediným přínosem změny technologie je snížení emisí CO2 a splnění legislativních závazků. Žádali jsme o poskytnutí dotace pro naše oceláře ve výši, která je obvyklá např. v Německu, kde dosahuje výše až 74 %, zatímco ČR nabízí pouze 50 %, což při miliardových nákladech představuje obrovský rozdíl. Banky zajímá nejen ekologická udržitelnost projektů, ale zejména ekonomická návratnost investice. V případě absence adekvátní státní podpory nebude pro podnikatelské subjekty realizace těchto projektů ekonomicky proveditelná.

90% klimatický cíl k roku 2040 považujeme v ocelářství za nereálný, protože nám chybí podmínky nutné pro realizaci dekarbonizačních projektů, jako je významně levnější elektřina a plyn, spolehlivost dodávek a jistota v poskytnuté obchodní ochraně před dovozem ze zemí, kde výrobci nejsou zatíženi náklady plynoucími z environmentálních předpisů a sociálních kodexů.

Dekarbonizace za současných podmínek povede k dalšímu zvýšení ceny oceli natolik, že nebude prodejná. Ocel je však nenahraditelná. Bude tedy nutné ji dovážet ze zemí, které neplní přísná ekologická opatření jako v EU. Paradoxně tedy dojde ke zhoršení celosvětového znečištění a uhlíkové stopy.

Existuje sice snaha EU o prosazení výroby konečných produktů využívajících ekologicky vyrobenou ocel, nicméně vysoká cena oceli se odrazí v ceně finálních výrobků, jako jsou např. auta, domácí spotřebiče, protézy, ale i třeba kolejnice či svodidla podél silnic. Máme na to ve státním rozpočtu pro infrastrukturní projekty dostatek finančních prostředků? Budou lidé ochotni si za „zelenou ocel“ připlatit? Praxe zatím ukazuje, že nikoliv.