Jeho táta běžel na atletickém mistrovství Evropy. Škvára dosprintoval na ODM pro zlato
Přitom nebylo vůbec jisté, jestli Daniel na největší mládežnickou sportovní akci vůbec vyrazí. „Už dva týdny mi není vůbec dobře. Jsem nachlazenej, mám kašel a rýmu,“ popisoval. „Uvažoval jsem, že bych nepřijel, ale řekl jsem si, že pro tu atmosféru musím!“
V prvním rozběhu mladších žáků na šedesátce byl nejrychlejší v čase 7 vteřin a 67 setin, čímž se přiblížil osobnímu rekordu a také to byl jeho nejlepší čas na ODM. V semifinále měl o 0,03 setiny horší než v ranním rozběhu, ale znovu prošel do finále z prvního místa.
„Už jsem byl takovej unavenej. Ještě mě už tak půl roku bolí noha, přitahovač, takže to bylo takový těžší, ale dalo se,“přiznal po postupu do středečního finále.
Připravit, pozor, start! Závod začal, jenže vtom se ozvalo. „Ulitý start!“ Napětí na rozpálené dráze v Českých Budějovicích stouplo. Bylo jasné, že nejlepší mládežničtí sprinteři si musí chvilku počkat.
Na atletickém stadionu silně foukalo, dokonce výškařům padala laťka, ale i běžcům vítr vadil: „Proti větru se nedá dělat nic. Nepomohlo mi to na startu, byl hodně pomalej. Všichni mi zdrhli,“ mluvil o nepříjemném přírodním živlu, ale dodal i jiný důvod: „Ti menší mají větší dynamiku, to mě celkem štve.“
Napodruhé už bylo vše v pořádku a po 7,74 vteřiny bylo taky jasno: Daniel Škvára se stal novým šampionem. „Jsem neskutečně rád, protože to jsou moje největší závody za mojí, dá se říct, takovou kariéru,“ líčil bezprostředně. „Předtím jsem měl ještě republiku, ale tohle je mnohem větší. Navíc jsem se vlastně vůbec nepřipravoval.“
Tréninkový proces téměř vynechal, což potvrdila i trenérka Andrea Pischnotová: „Doufala jsem, že by mu odpočinek mohl udělat dobře. Nic jiného mi ani nezbývalo.“ Danielova mamka přikývla: „Snažili jsme se ho vykurýrovat, co to šlo.“
K atletice ho přivedl úspěšný otec Michal Škvára, který v roce 1997 reprezentoval Česko na mistrovství Evropy v Ljubljani, kde byl společně s bývalými elitními atlety Hanzlem, Tesaříkem a Oravcem sedmý ve štafetě 4x400 metrů.
Jeho bratr Kristián také běhá, i když spíš delší tratě, po tátovi: „Snažím se bráchovi radit i společně s tátou, ale on moc neposlouchá. Táta je pro nás oba vzor, byl v repre, jednou tam chceme být společně s Danem.“ A maminka? „Hod krikeťákem mi ještě šel, ale pak to šlo hůř a hůř,“ usmála se hrdá matka zlatého běžce.
Ten po závodu začal snít: „Dostat se na olympiádu by bylo neuvěřitelné. Účastnit se je nejdůležitější, nepotřebuju vyhrát, hlavně abych tam byl.“
