Na ztrátu identity se nejde připravit, je ale dobré slyšet příběhy těch, kteří si jí prošli
Poslanecká sněmovna je místem, kde se velmi často probírají různá témata. V úterý 4. června se konala konference s názvem `Ztráta identity?!`. Téma, které by ne každý čekal. Za účastí českých odborníků i lidí, kteří si ztrátou identity a genderovou proměnou prošli, akci pořádala poslankyně Romana Bělohlávková (KDU-ČSL), předsedkyně Podvýboru pro veřejné zdravotnictví, epidemiologii a prevenci PSP ČR.
„21. století přináší řadu změn. Ne všechny jsou však pozitivní. Jednou z nich je také genderová dysforie, neboli nespokojenost s biologickým pohlavím. Je to diagnóza, jejíž nárůst je po celém světě velmi vysoký. Je potřeba o tomto tématu mluvit. Jsem moc ráda, že se nám povedlo na konferenci získat spoustu zajímavých hostů. Co mě ale mrzí je, že něketří experti na tuto problematiku pozvání odmítli. Chtějí mluvit pouze na univerzitní půdě. Někteří z nich navíc přiznali, že nemají sílu ani odvahu toto téma prezentovat veřejně a čelit nátlakům a útokům aktivistických skupin. I to dokazuje, jak je toto téma důležité a je potřeba o něm mluvit. Strach je totiž to nejhorší, co se může v rámci ztráty identity objevit. Pokud se nebudeme bavit s odborníky, s lidmi, kteří si tou změnou sami prošli, tak nikdy nenajdeme řešení. Osobní zkušenost je prostě nenahraditelná. Dospívání je hledání sebe sama, hledání svého místa na světě. Nikdy to nebylo jednoduché období. Nyní je to ale stokrát těžší než to bylo za našeho mládí. Moderní technologie je úžasná věc. sociální sítě jsou také úžasná věc, ale někdy mohou škodit a ubližovat více, než si myslíme,” zahájila Romana Bělohlávková (KDU-ČSL). Ztráta identity a touha po změně pohlaví mnohdy ovlivní celé rodiny. Nejen o tom mluvili na konferenci také rodinní teraputi. Jmenovitě dětská klinická psycholožka Ludmila Trapková a sexuolog Vladislav Chvála z Institutu rodinné terapie a psychosomatické medicíny v Liberci: „Od r. 2017 prudce roste v našich ordinacích počet dospívajících (10-17 let), převážně dívek, kteří odmítají své biologické pohlaví a usilují o sociální tranzici. Nárůst o 1000-4000% v Západní společnosti v jedné věkové skupině lze jen obtížně vysvětlit větší informovaností. Fenomén vyvolává značnou nejistotu laické i odborné veřejnosti. To, co platilo u velmi vzácné poruchy nazývané transsexualita (výskyt kolem 0,01%) ještě v devadesátých letech, tedy pokud možno vyhovět osobě k úřední změně pohlaví včetně operativního zásahu, tady neplatí. Protože neexistuje objektivní vyšetření, které by oba stavy odlišilo, hrozí, že úřední i v úplnosti nevratná lékařská tranzice povede k poškození. V naprosté většině jde o dospívající, kteří ještě neukončili separační proces z rodiny a k dozrání potřebují stabilitu uvnitř rodiny.” Jednou z organizací, která se rozhodla zapojit v rámci konference je spolek Pluralis. Za něj mluvila jeho místopředsedkyně Michelle Adlerová, která si sama proměnou prošla. Stejně jako Daniel Black. Narodil se jako muž, poté se rozhodl změnit pohlaví, stal se ženou. Po šesti letech se ale rozhodl, že ženou již být nechce a cítí se jako muž. „Vyrůstal jsem prakticky bez otce, naše rodina nebyla úplně funkční v tomto směru. Být mužem pro mě bylo něco naprosto šíleného. Něco, co jsem nikdy nechtěl aby se stao. Snažil jsem se před touto realitou utéct. Nakonec jsem ale přišel na to, že moje první rozhodnutí bylo špatné. Několikrát jsem kvůli mojí krizi identity myslel i na sebevraždu. A nejsem jediný, kdo se s tím potýkal nebo potýká. Není to stav, který by se měl podceňovat a je důležité o tom mluvit,” řekl ve svém velmi emotivním projevu Black. Svůj pohled na problematiku přidala také sociální pedagožka a adiktoložka Božena Havlová. „Adiktologická praxe mě naučila vedle individuálního přístupu ke klientovi hledat s ním příčiny jeho závislosti, proč začal a proč to nemůže sám zastavit. Krize identity je důsledek neřešených krizí ve vývoji osobnosti člověka, hledejme společně její příčiny a využívejme příklady dobré praxe k jejímu řešení,” popsala.
