Děti by chtěly, aby je dospělí brali vážně. Témata z první dětské ombudsmanské konference budou moct podrobněji probrat na navazujících workshopech
Dětská konference[1] svedla v polovině června do Kanceláře veřejného ochránce práv devadesát dětí ze škol z celé České republiky. Tito žáci druhých stupňů základních škol nebo víceletých gymnázií si účast na konferenci zajistili díky tomu, že v soutěžních příspěvcích ukázali svůj pohled na to, jak ombudsman pomáhá dětem. Přímo na konferenci pak mladí účastníci mohli nejen diskutovat s ombudsmanem a jeho zástupkyní, ale zažili například i premiéru série osvětových videí o působnosti ombudsmana, kterými provází jejich vrstevnice vlogerka Anička.
Další z videí věnované oblasti školství se na Youtube kanále i dětském webu veřejného ochránce práv objevuje právě dnes, v poslední školní den. Ročně se na veřejného ochránce práv obrátí téměř sto dětí[2]. Některé z nich řeší právě problémy spojené se školní docházkou nebo třeba přijímacím řízením.
Na lekci s využitím metod dramatické výchovy děti během konference často zmiňovaly, že v určitých situacích vůbec nevědí, co mohou dělat nebo na co mají právo. Typicky uváděly příklad vyšetření u lékaře nebo pobytu v nemocnici, kdy se často nedozvědí, co se s nimi bude dít. Nelíbilo se jim ani, když se ke svým záležitostem nemohly vyjádřit u soudu nebo jiné instituce. A negativně vnímaly také zlehčování jejich názorů ať už právě u soudů nebo třeba na úřadech.
Mezi dalšími tématy bylo například nebezpečí ve veřejném prostoru, které podle dětí zahrnuje nezodpovědné řidiče, strach pohybovat se po ulici nebo sexuální obtěžování v podobě takzvaného „cat calling“, tedy pokřikování kolemjdoucích, kteří hodnotí jejich oblečení nebo postavu.
Účastníky konference zajímaly také genderové otázky, předsudky, šikana, problémy v kolektivu nebo ve škole či v blízkých vztazích i celospolečenské problémy jako inflace, potraty, manželství pro všechny, životní prostředí nebo množírny zvířat.
Pomoc či radu by zúčastněné děti nejčastěji hledaly mezi příbuznými. Jmenovaly především rodiče, prarodiče, sourozence nebo například tety. A uváděly, že se radí i s kamarády, učiteli a vedoucími ze Skautu či jiného kroužku. Jako možnost uváděly také Linku bezpečí, policii nebo ombudsmana. Ocenily přitom, jak jednoduché pro ně je obrátit se na veřejného ochránce práv i komunikovat s jeho právníky.
Nyní připravujeme témata pro navazující workshopy v participačních skupinách s dětmi. Ty by mohly přinést inspiraci pro další činnost ombudsmana, případně dětského ombudsmana, o jehož zřízení se v České republice aktuálně vede živá diskuze.
