„Normální reakce na nenormální situaci“. Migrace a útěk dostávají jedince pod enormní tlak. Na některé dolehne až po letech.

Diametrálně odlišná bude u lidí, kteří se stěhují dobrovolně a čistě z ekonomických důvodů na straně jedné, a u těch, kdo utíkají před perzekucí nebo válkou na straně druhé. Kromě toho záleží i na časovém horizontu – psychické zdraví migrantů, a to jak těch, obecně označovaných za „ekonomické“, tak uprchlíků, prochází od momentu jejich přesunu často dramatickými, a ne snadno vysvětlitelnými proměnami.

Efekt zdravého migranta – a jeho meze

Ponecháme-li pro danou chvíli stranou uprchlíky, dá se říci, že nově příchozí migranti vykazují lepší psychickou kondici než ostatní obyvatelé cílové země. „Ve srovnání s místními u nich obecně pozorujeme menší výskyt afektivních, úzkostných či návykových poruch,“ konstatují ve svém manuálu o zacházení s imigranty a uprchlíky specialistky na sociální práci z Floridské státní univerzity Miriam Potocky a Mitra Naseh. Jedním dechem ale dodávají, že výskyt zmíněných typů poruch typicky spolu s délkou pobytu v cizí zemi narůstá. Vývoj mentálního zdraví migrantů je podle jejich hodnocení v tomto ohledu zcela v souladu s jevem, který bývá označován jako „efekt (případně „paradox“) zdravého migranta“. Nově příchozí cizinci jsou zkrátka v průměru zdravější – jak fyzicky, tak duševně – než ostatní obyvatelé. Postupem času se ale tento náskok stírá.

Migrační proces: od odloučení přes izolaci po kulturní šok

O jakých konkrétních rizikových faktorech je řeč? Potocky a Naseh spatřují v každé z fází migračního procesu hned několik stresorů. Ještě před samotným odchodem anebo v jeho průběhu lidé zažívají odloučení od rodiny, přátel, domova a známého prostředí. Uprchlíci nadto mohou zažít traumata jako jsou válka, hlad, násilí, sexuální vykořisťování, věznění či mučení. Někteří z nich mohli být svědky smrti svých příbuzných a známých. Kromě toho mohli čelit diskriminaci, ostrakizaci nebo jiné formě perzekuce. „V případě uprchlíků je odchod často neplánovaný, chvatný, chaotický a nebezpečný,“ shrnují autorky.

Fáze tranzitu, to znamená vlastního přesunu z místa na místo, pro migranty obecně příliš nebezpečná není. Totéž ale rozhodně nelze říci o uprchlících. Někteří z nich po cestě zažívají strasti jako je například hladovění. Mnozí běženci tráví celé roky v otřesných podmínkách uprchlických táborů. Další stresové situaci jsou vystaveni ti, kdo v cílové zemi čekají na rozhodnutí o svém osudu v prostředí detenčního zařízení.

Zdroje: Working with Refugees: A Guide for Social Workers. NSW Refugee Health Service & STARTTS. Sydney, 2004; Integrace z první ruky: Přijetí, adaptace a začleňování v Česku z pohledu uprchlíků. Člověk v tísni, 2022.

Nová řada stresorů spadá do fáze usazování v cílové zemi, kdy se migranti vyrovnávají se svými ztrátami a snaží se přizpůsobit životu v novém prostředí. Často se musí vnitřně vypořádat s odloučením od svých milovaných, ale snadné není ani rozloučení s osobním majetkem a vytržení z důvěrně známého prostředí. Obrovský nápor na psychiku přináší i sociální propad, který migrace nezřídka obnáší. V nové zemi migranti typicky přijímají zaměstnání o úroveň nebo několik úrovní níže, než byli zvyklí a než by odpovídalo jejich kvalifikaci. Extrémní bývá v tomto ohledu hlavně situace těch, kdo svůj domov opustili nedobrovolně. Jako poslední ze stresorů, spojených s fází adaptace, uvádějí Potocky a Naseh tlak, pod který se migranti dostávají ve chvíli, kdy jsou obrazně řečeno vrženi do kulturně naprosto cizího prostředí. Laicky řečeno zažívají „kulturní šok“.

Zatímco krátce po usídlení u migrantů převládá optimismus, postupem času začíná u mnoha z nich převažovat zklamání a stesk po vlasti.

Stojí za to dodat, že právě etapu usazování a adaptace někteří odborníci dále dělí na několik separátních fází. Poukazují například na dobře doložený fakt, že zatímco krátce po usídlení u migrantů převládá optimismus, postupem času začíná u mnoha z nich převažovat zklamání a stesk po vlasti. Teprve se zpožděním se zároveň na jejich mentálním zdraví mohou projevit traumata, která zažili v předchozích etapách své cesty.

Deprese, úzkost, anebo "jen" smutek?

To, zda migrační stresory u člověka povedou k rozvoji psychických problémů, záleží na celé řadě faktorů počínaje osobními predispozicemi a konče podporou ze strany nejbližšího okolí. Zdaleka ne všechny problémy kromě toho znamenají psychiatrickou diagnózu. Specialisté upozorňují, že i "obyčejný" smutek, osamocenost nebo stesk po domově mohou způsobit velkou bolest. Podstatné je mít na paměti, že jde o zcela „normální reakce na nenormální situaci“.

Pro stav, do kterého se řada migrantů v nové vlasti dostává, zná lékařská věda speciální termín: kulturní zármutek. Jako první tento pojem použil australský psychiatr a univerzitní profesor Maurice Eisenbruch v roce 1991. Ten během svého výzkumu, který se zaměřil na uprchlíky z Kambodži, došel k závěru, že stávající psychiatrický slovník je pro popsání jejich emocí a mentálního zdraví nedostatečný. Kulturní zármutek není pouhým kulturním šokem. Vnějškově se může jevit jako amorfní deprese nebo úzkost bez zjevné příčiny. Jeho symptomy se typicky objevují postupně: čím více se migranti asimilují, tím více propadají smutku z toho, co Eisenbruch nazývá „ztrátou sociálních struktur, kulturních hodnot a vlastní identity.“

Nejničivější dědictví války

Stanovit, jaká část lidí na útěku trpí psychickými problémy, není snadné – zjednodušeně řečeno záleží na tom, na jaký typ problémů se ptáme, v jakém sociokulturním prostředí se pohybujeme, a jaké časové období nás zajímá. „Odhady o tom, jak velká část uprchlíků a uchazečů o azyl potřebuje v souvislosti se svým mentálním zdravím dříve nebo později pomoc, sahají až k 50 procentům,“ uvádí ve svém manuálu pro sociální pracovníky ředitelka britské charitativní organizace REAP Sara Crowther. I lidé, kteří projdou celým azylovým procesem relativně hladce, mohou podle ní upadnout do vážné psychické krize později, dokonce i s odstupem několika let.

Příznaky 42 procent dospělých uprchlíků odpovídají středně těžké, těžké nebo velmi těžké depresi. Téměř čtvrtina vykazuje symptomy středně těžkých nebo těžkých úzkostí.

Dobrou představu o psychickém rozpoložení lidí prchajících z Ukrajiny si lze udělat na základě výzkumu, který v Česku v září 2022 provedla organizace PAQ Research. Výzkum ukázal, že podíl uprchlíků se symptomy duševního onemocnění činí závratných 45 procent – čtyřikrát víc než u většinové populace. Příznaky 42 procent dospělých odpovídají středně těžké, těžké nebo velmi těžké depresi. Téměř čtvrtina uprchlíků ve věku 18+ pak vykazuje symptomy středně těžkých nebo těžkých úzkostí. Jen necelá třetina z těch, kteří trpí příznaky, o nich přitom podle analýzy uvažuje jako o známce duševního onemocnění. Mezi hlavní faktory, které zvyšují riziko psychických potíží, identifikují autoři studie materiální deprivaci, neznalost češtiny anebo neadekvátní (zpravidla hromadné) bydlení.

Nejen Kluge, ale i zástupci dalších pomáhajících organizací zdůrazňují, že velkou část škod lze stále napravit, ať už včasnou prevencí nebo třeba rozšířením psychologické „první pomoci“, kterou zvládnou i dobře proškolení dobrovolníci. Nevýhodou samotné Ukrajiny, ale i většiny dalších zemí střední a východní Evropy, kde se nachází většina uprchlíků, je skutečnost, že zdejší systémy psychologické a psychiatrické pomoci jsou dlouhodobě poddimenzované. Jedna z hlavních příčin tohoto stavu je historického rázu – konkrétně souvisí se stigmatizací duševních problémů v době socialismu. Jak ve svém nedávném článku k tomuto tématu konstatoval týdeník The Economist, přímo na Ukrajině už naštěstí stigma mizí. V reakci na traumata války, která v zemi reálně trvá od roku 2014, současně narostla i nabídka psychologické pomoci.

Nutnost rozšíření odborné péče se zpožděním reflektoval i český stát: součástí zatím poslední novelizace zákonů Lex Ukrajina, která završila svou cestu legislativním procesem v lednu 2023, je mimo jiné i zjednodušení pravidel pro získání kvalifikace v oboru psychologie.

Psychologická pomoc uprchlíkům pohledem odborníků z terénu

Skutečnost, že psychické potíže a nemoci představují při mírnění dopadů hromadného útěku z Ukrajiny opravdu mimořádně závažný problém, jasně ilustrují zkušenosti terénních psychologů a psycholožek Člověka v tísni.