50 let od největší letecké katastrofy na území Prahy. Rychlost zásahu budí obdiv dodnes
Před 50 lety došlo nad Prahou k největší letecké katastrofě, kdy civilní letoun McDonnell Douglas DC-9 havaroval nedaleko letiště Ruzyně, což si vyžádalo 79 mrtvých a 41 zraněných. Přestože tehdejší záchranný zásah byl nemanuálový a improvizovaný, díky rychlé reakci složek integrovaného záchranného systému byli přeživší ošetřeni již do 50 minut od nehody, což je rozsah zásahu, který budí obdiv i po půl století. Tato tragédie významně přispěla ke zkvalitnění krizových postupů a připravenosti záchranných služeb v Praze.
Ráno 30. října roku 1975 byla Praha zahalená do mlhy a podzim ukazoval svou méně vlídnou podobu. K ruzyňskému letišti se v tu chvíli blížilo civilní letadlo McDonnell Douglas DC-9 dopravce Inex Adria Aviopromet, které odstartovalo z letoviska Tivat v tehdejší Jugoslávii. Na palubě bylo 115 cestujících, převážně Čechoslováků vracejících se z dovolené, a pět členů posádky. Letoun na přistávací plochu ale nikdy nedosedl. Let skončil z dodnes ne zcela objasněných příčin tragicky. Stroj narazil v 9:20 hodin do země v kopcích nad Suchdolem, více než 8 kilometrů od letiště.
Očitým svědkem tragédie byl tatínek našeho kolegy Jiřího Ivanča. Vyprávěl mu, jak se stroj náhle vynořil z mlhy nad roklí ze směru od Bohnic a pilot se ještě snažil vší silou letoun zvednout do vzduchu. Ten ale zadní částí zavadil o terén a dopadl na zem, kde se za výbuchu paliva na velké ploše roztříštil.
Větší hrůzu neviděl ani ve válce
Pana Ivanča srazila tlaková vlna, ale jako zázrakem přežil. Byl to ostřílený veterán bojů druhé světové války ve Svobodově armádě, ale když později mluvil o tom, co viděl toho říjnového rána, měl slzy v očích. Podobnou hrůzu prý nezažil za celou válku.
Zemřelo 79 lidí, zraněných bylo 41. A pokud má tahle tragédie nějaký světlý bod, tak je to právě skvělá práce a obrovské nasazení všech, kteří dělali vše pro to, aby se podařilo zachránit co nejvíce životů.
Na místo zamířila všechna volná sanitní vozidla spolu s hasiči a policií, tehdejší terminologií tedy požárníky a veřejnou bezpečností. Zde se můžeme opřít opět o vyprávění Jiřího Ivanča – tentokrát jeho osobní vzpomínku – protože zrovna opravoval svůj vůz v tehdejším sídle záchranné služby v ulici Dukelských hrdinů. Vzpomíná, jak během chvíle naskákali do aut úplně všichni, kdo měli „ruce a nohy“ a jeli k Suchdolu. Sám vyrazil také a cestou nabral ještě jednoho z lékařů.
Osobní věci byly rozvěšené po stromech
Čekal je obrázek totální zkázy – 360 metrů dlouhý a až 60 metrů široký úsek havárie – kompletně posetý troskami ze zcela zničeného letadla, osobními věcmi pasažérů bizarně rozvěšených na polámaných stromcích, těly cestujících a sténajícími přeživšími, často zaklíněnými.
Posádka, která dorazila na místo jako první a podala situační zprávu, se zde ocitla v podstatě náhodou. Původně jela k Suchdolu k pacientovi s jinými obtíženi, ale ucítila tlakovou vlnu a viděla záblesk v mlze. S tušením, že se stalo něco vážného, proto vyrazila oproti plánu novým směrem. I díky tomu měla záchranná služba rychle povědomí o tom, co se stalo.
Excelentní čas zásahu
Dodnes budí obdiv, jak rychle si naši předchůdci s touto mimořádnou událostí poradili. Za 50 minut od nahlášení nehody byli ošetření přeživší v péči zdravotnických zařízení! To je excelentní čas i po půl století. Zásah byl zprvu živelný, organizaci dostával až za pochodu – žádný „manuál“ pro podobné situace tehdy neexistoval. Až do večera pak Jiří Ivančo s doktorem Šefrnou objížděli pražské nemocnice, aby zkompletovali informace o zachráněných pacientech.
Postupy pro řešení mimořádných událostí se v následujících desetiletích zdokonalovaly, a to právě i díky zkušenostem, které záchranná služba získala při této zatěžkávací zkoušce. Obstála se ctí a smekáme před všemi, kteří se na tom podíleli.
Naši krizovou připravenost nejen pro takovéto mimořádné události neustále posilujeme. Každé cvičení, které s kolegy z integrovaného záchranného systému, nemocnic a dalších organizací absolvujeme, nás posouvá a jsme díky němu ještě sehranější. Víme, že se na sebe můžeme plně spolehnout. Naším společným přáním je, aby byly podobné tragédie už pouhou vzpomínkou. Ale ujišťujeme vás, že jsme za všech okolností připraveni být tam, kde nás bude potřeba.
Další osobní vzpomínka
Na tragédii před lety vzpomínal i další náš kolega Svatopluk Haugwitz, který tehdy sice pracoval ještě jako řidič autobusu, ale bezprostředně mluvil s člověkem, který pomáhal se záchranou přeživších. Jeho vlastními slovy sepsaný příběh si přečtěte zde.
Zdravotnická záchranná služba hl. m. Prahy
