Vyšlo druhé letošní číslo Historie a vojenství s hlavní studií o dosud nepopsané francouzské simulaci celoevropského konfliktu z roku 1937
Druhé číslo vědeckého časopisu Historie a vojenství přináší hlavní studii o dosud málo známé francouzské vojenské simulaci z roku 1937, která modelovala konflikt s nacistickým Německem a jeho protiněmeckou koalicí. Dále nabízí články zaměřené na československou zahraniční armádu, osudy legionáře Františka Kmoníčka a vojenskou evidenci v Československu po druhé světové válce. Nechybí ani příspěvky o restaurátorské práci VHÚ Praha, unikátních vojenských artefaktech a historických fotografiích z květnového povstání v Praze.
V úvodníku nového číslo vědeckého časopisu se šéfredaktor David Pazdera vrací k oslavám 80. výročí konce druhé světové války a připomíná důležitou roli, kterou při nich sehráli pracovníci Vojenského historického ústavu Praha. „ ,“ píše Pazdera.
I proto se Francie rozhodla uskutečnit teoretický experiment ve formě válečné hry, jejímž motivem bylo náhlé a nečekané napadení Československa Německem. Fiktivní válka, situovaná do jara 1938, vypukla na mapách a v kancelářích na pařížském boulevardu Saint-Germain, kde měl své sídlo francouzský Generální štáb národní obrany. „ ,“ vysvětluje v pozoruhodném textu Karel Straka.
Další vědecký pracovník VHÚ Praha Jiří Plachý v úvodu svého materiálu Polská vyznamenání udělená příslušníkům československé zahraniční armády během druhé světové války připomíná, že československo-polské vztahy byly mezi světovými válkami komplikované a často nepřátelské, ale od jara 1939, a zejména po napadení Polska Německem se zlepšily. V Krakově vznikla československá vojenská jednotka, kterou Poláci 3. září 1939 uznali jako součást své armády. Po porážce Polska začala nová exilová vláda vedená generálem Sikorským intenzivně spolupracovat s československým exilem. Vyvrcholením bylo v listopadu 1940 podepsání společné deklarace o poválečné konfederaci.
rekapituluje Plachý.
Hned dva články v HaV č. 2/2025 se zabývají osobností legionáře Františka Kmoníčka (1885–1918). Tomáš Bandžuch nejprve přibližuje Kmoníčkův život: působení za učitelskou katedrou a průběh jeho vojenské služby, a to zejména v československých legiích v Rusku. Hlavní pozornost pak věnuje tomu, jakým způsobem byl Kmoníček po své tragické smrti v roce 1918 připomínán ve veřejném prostoru a jak z něj byl později opět vytlačován. To může sloužit jako ilustrativní příklad komplikovaného vývoje, jímž ve 20. století prošel odkaz legií ve vztahu k oficiální historické paměti.
„ ,“ píše Bandžuch.
Navazující článek vědeckého pracovníka VHÚ Praha Tomáše Kykala Vojenská služba Františka Kmoníčka podle záznamního listu – K možnostem i limitům interpretace pramenů vojenské evidence je vynikající ukázkou možností rekonstrukce válečné služby v rakousko-uherském vojsku v případě, kdy se k určité osobě dochovalo jen velmi málo přímých pramenů. „ ,“ uvádí Kykal, který poté v závěru podotýká: „
V rubrice naleznete objevný text historika VHÚ Praha Prokopa Tomka Doba evidenčních listů a vojenských knížek – Vojenská evidence a prameny k povinné vojenské službě v letech 1948–2004. Dočteme se zde, že změny, probíhající v evidenci a administrativě vojenské služby v Československu od počátku padesátých let, souvisely ve velké míře se sovětizací armády. Během jednoho desetiletí se metodou pokusů a omylů vytvořil systém, který v základních rysech přetrval i po vzniku České republiky až do skončení povinné vojenské služby v roce 2004. Po roce 1948 byl přitom patrný trend stále více rozšiřovat rozsah údajů, které vojenská správa sbírala o vojácích v činné službě. Leitmotivem se stal nejen dohled a politizace vojenské služby, ale také bezpečnostní prověřování.
Ani v druhém letošním vydání nechybí zajímavý vhled do práce restaurátorů VHÚ Praha. Tentokrát je popsáno restaurování a konzervace dvou exemplářů (vzoru 22 a 24) z rozsáhlého souboru československých pistolí, tvořícího významnou součást podsbírky Krátké palné zbraně po roce 1870.
Kurátor VHÚ Praha Vojtěch Šimák napsal článek o unikátním souboru tří vlajek a jednoho praporu, vytvořených po osvobození nacistických koncentračních táborů v roce 1945 – jde o dvě československé vlajky a vlaječku Jugoslávie z Dachau v Bavorsku a malovaný prapor ze saského Zwickau (česky Cvikova), kde se nacházel tzv. podtábor neboli pobočka koncentračního tábora Flossenbürg. Všechny předměty jsou součástí sbírky VHÚ Praha. „ vysvětluje autor. Jeho příspěvek je doplněný bohatou fotodokumentací.
Bohatý obrazový doprovod má také text Fotografie útočné vozby pražských povstalců z pozůstalosti Václava Neubauera – Škáby historiků VHÚ Praha Ivana Fuksy a Tomáš Jakla. Pochází odtud i titulní fotografie tohoto čísla , na níž je jeden ze dvou nedokončených tankových stíhačů Hetzer, zprovozněných 5. května 1945 v továrně Škodových závodů na Smíchově. Snímky pocházejí z pozůstalosti nadporučíka Václava Neubauera (* 12. srpna 1905 Jickovice, dnes okres Písek), který byl v Květnovém povstání velitelem nejsilnější obrněné jednotky pražských povstalců, po válce označované jako 1. čs. revoluční tanková jednotka. Jeho pozůstalost získal VHÚ Praha do své sbírky koncem loňského roku. „ ,“ uvádějí autoři. Při výběru fotografií pro toto vydání užili dvě kritéria: buď jde o doposud zřídka publikované, či vůbec nepublikované záběry, anebo jejich popiska, zhotovená původcem, uvádí doposud neznámé informace.
Ivan Fuksa je rovněž autorem stati o pozůstalosti generálmajora in memoriam Bohumila Boreckého (1891–1954), která se do sbírky VHÚ Praha dostala v roce 2024. Obsahuje 59 snímků, dokumentujících vojenskou kariéru této významné osobnosti od působení v československých legiích až po službu v Českých Budějovicích po roce 1946. „ ,“ píše Fuksa v doprovodném textu.
vojenství za 99 Kč v recepci Armádního muzea Žižkov a na běžných prodejních místech.
Upozorňujeme na finančně výhodnou možnost získávat časopis Historie a vojenství prostřednictvím předplatného, v České republice za roční cenu 370 Kč (92,50 Kč za jedno číslo). zde
