Hanka Hynčicová, bývalá běžkařka, aktuálně trénuje mladé talenty, komentuje sportovní přenosy a zároveň studuje mentoringový program Českého olympijského výboru, který podporuje ženy ve vedení sportu. Zdůrazňuje význam celoživotního vzdělávání a porovnává rozdíly mezi studiem v Česku a v Americe, přičemž oceňuje praktickou výuku a vztah student-učitel. Kombinace těchto aktivit ji naplňuje a pomáhá jí udržet vášeň pro běžecké lyžování i osobní rozvoj.
Mentoringový program podporuje ženy ve sportu na cestě k vedoucím pozicím. Je podle vás celoživotní vzdělávání důležité?
Myslím si, že rozhodně ano. Svět jde hodně rychle dopředu a jakmile se člověk brání celoživotnímu vzdělávání, začne ztrácet. Vidím to ve školství, ve sportu, vlastně kdekoliv. Každý by se měl věnovat seberozvoji. Já osobně ještě nemám probádanou spoustu věcí a chtěla bych se je naučit. Zaměstnává to mozek.
Co jste od mentoringového programu očekávala?
Nic konkrétního. Brala jsem ho jako novou příležitost. A vlastně je pro mě všechno nad očekávání. Jsem mile překvapená, jak si všechno sedlo.
Studovala jste v Americe. Jak moc je studium tam a u nás rozdílné?
Velmi, velký rozdíl je také ve financích a tím pádem i v možnostech, a to je na výuce znát. Rozdíl je i v přístupu. Na vysokých školách u nás je student víc zodpovědný sám za sebe a má volnější ruku v tom, jak semestr pojme. Na konci se pak naučí na zkoušky. Studium v Americe víc připomíná český středoškolský systém, testy dělají studenti v průběžně. Princip je, aby se student nemusel spoléhat na jeden termín, aby měl více možností ukázat, že tomu předmětu rozumí. A že vše není jenom o jednom závěrečném testu nebo zkoušce.
Ještě něco?
Tím, že se v Americe platí školné, studenti si ho opravdu váží. Mně osobně se asi nejvíc líbil vztah mezi studentem a učitelem, je to trošku na jiné úrovni než v Česku. Jiné jsou také možnosti, co tam jde a jakým způsobem studovat.
Snažíte se přenést něco z principů jejich vzdělávání do výuky vašich studentů? V čem bychom naopak měli navrch?
Snažím se jim vyjít vstříc tím, že mají zápočtové testy průběžně, ale samozřejmě je to pořád jiný výchozí bod než v Americe. U nás na zdravotnické fakultě také usiluje o vyšší podíl praktické výuky. Nejenom, že máme plastinátová těla pro anatomii, kterou vyučuji, ale bude se tam stavět i simulační středisko. To jsou věci, které se u nás hodně posouvají dopředu a je to směr, který přichází ze západu. A co bychom my mohli naopak nabídnout jim? Za mě to vždy byla taková ta všestrannost, co se týče světového rozhledu. Američané jsou hodně specializovaní. Ale obávám se, že všestrannost už se tady taky trochu vytrácí.
Stíháte k tomu trénovat mladé talenty běžeckého lyžování, komentujete v televizi. Máte čas i sama na sebe?
Čas pro sebe není takový, jaký bych si představovala, ale trénování mladých v Dukle Liberec mě moc baví a naplňuje mě. Zatím si to bez běžeckého lyžování nedovedu představit. Snad držím nějakou zlatou střední cestu, čas na sebe si taky udělám.
Co z vašich činností vás nejvíc baví? Nebo se vše vzájemně doplňuje tak, jak to chcete v životě mít?
V tuto chvíli se asi vše schází a doplňuje. Většina se točí kolem běžeckého lyžování - trénování a komentování, ale jsou to pro mě koníčky. Běžecké lyžování miluju, jsem nadšenec. Jsem ráda, že mi tenhle stav vydržel i po profesionální kariéře, protože když jsem končila, bylo to na hraně. Zase jsem si k tomu našla lásku. A se školou se to dobře doplňuje, je to taky práce s mladými lidmi. Navíc nejsem zdravotník jako takový, takže se přiučím i hodně nových věcí. A akademické prostředí je zas trošku jiné než sportovní. Všechno mě baví.
