Projev předsedy Senátu u Českého rozhlasu při příležitostí 80. výročí Pražského povstání (05.05.2025)
Miloš Vystrčil
Je to 80 let, co tady u Českého rozhlasu povstal český lid. Zejména to byli Pražané proti vojákům Adolfa Hitlera. My si to dnes připomínáme a děláme to proto, že jsem přesvědčen, že bychom měli všem, kteří povstali a kteří bojovali za svobodu, poděkovat. Potom by také takováto setkání měla vést k zamyšlení, k zamyšlení nad tím, co nás čeká a jestli své zkušenosti dokážeme promítnout ve správné kroky v naší současné době a ve správné kroky, které je potřeba dělat, abychom měli dobrou budoucnost.
Dovolím si dvě myšlenky, které mě napadají, když si dnes připomínáme začátek Pražského povstání. Hodně často se hovoří o vlastenectví. Vlastenectví, to je láska k národu, to je ochota bojovat za svoji zemi, za své město, a třeba i položit život. Ti, co tady padli, byli vlastenci. Vlastenectví, je úcta k symbolům, které charakterizují národ, a k zemi, ve které žije. Je to hrdost na vlajku, na znak, na trikolóru, prezidentskou standartu, na pečeť a další státní symboly. Vlastenectví je také úcta k tradici, pravdivé historii a k tomu, že my jsme jejími nositeli a pokračovateli.
Vlastenectví jsou také ještě dvě další věci. Ta první je úcta k institucím a péče o jejich odolnost, péče o odolnost našich soudů, péče o odolnost a nezávislost našeho parlamentu. A když stojíme tady, tak péče o odolnost a nezávislost a nestrannost našich médií. Byla to právě média, která jsou hlídacím psem svobody, která říkají, co je kdy potřeba udělat, abychom si svoji svobodu a demokracii mohli bránit a abychom v pravý čas také mohli povstat. A nemluvím pouze o roku 1945, ale i třeba o roku 1968.
Vlastenectví je tolerance a úcta k těm částem národů, které s námi společně žijí a přebývají v naší zemi. I to patří k vlastenectví – úcta a tolerance. Co k vlastenectví nepatří, je myšlení sama na sebe, k vlastenectví nepatří nenávist, zášť, k vlastenectví nepatří to, že se nebudeme starat o druhé a budeme se starat sami o sebe. Tohle, pokud děláme, tak nejsme vlastenci a nejsme ani falešnými vlastenci, jsme sobci. Tomu, co jsem popsal v druhé části, se říká sobectví. A sobectví, to je cesta do izolace, to je cesta úpadku, to je cesta do tmy a k zániku. Proto prosím, nebuďme sobci, buďme vlastenci.
Ta druhá myšlenka, která souvisí s tím, co dnes prožíváme, je obrana svobodného světa. My jsme v roce 1945 chtěli svobodu a ta svoboda přišla díky našim hrdinům, které si dnes připomínáme, ale také přišla díky dalším hrdinům. Ať to byli členové Rudé armády nebo americké armády. A nebyli to jenom Rusové, byli to i Ukrajinci, Kazaši, Gruzínci, Rumuni Bulhaři, byli to i Belgičané, nejenom Američané. Z toho plyne, že pokud chceme udržet svobodu, tak za ni musíme bojovat všichni a měli bychom být v tom jednotní. Možná, že nevíte, že ani v roce 1940 tomu tak ještě nebylo. V době, kdy začala bitva o Anglii, ještě Winston Churchill pořád neměl dojednanou podporu od Spojených států amerických. I ve Spojených státech amerických v roce 1940 chodili tzv. chcímírové a říkali „nebojujte, nepodporujte Evropu, dohodněte se s Hitlerem, vždyť to není vaše válka”. Aby pak přišli na to, v prosinci roku 1941, když Japonci zaútočil na Pearl Harbor, že to je jejich válka. A že jediná možnost, jak uchovat svobodu a demokracii je, že svobodný svět se spojí a bude svobodu a demokracii bránit společně. A to je ten druhý odkaz toho dneška.
Generál Kutlvašr, velitel Pražského povstání, řekl: „Bojovali jsme společně a jednotně, jednotně u jedné barikády, naše barikáda byla společná a jednotná a společná a jeden byl náš nepřítel”. A tak to je dnes, nebezpečí je jedno a společné, a to, co zbývá, je, aby společná a jedna byla naše barikáda. K tomu nás zavazuje to vítězství, kterého jsme dosáhli při Pražském povstání, vítězství, kterého jsme dosáhli v boji proti Hitlerovi a jeho spojencům.
A pokud chceme obstát, tak bychom měli jít ve stopách těch, které si tady dnes připomínáme. A já věřím, že je nezklameme. Děkuji vám.
