Slavnostní předávání Cen Příběhů bezpráví se neslo ve znamení podpory Ukrajiny
A byla to právě 14letá Jelizaveta Romalska, která svou dojemnou písní a následným líčením zážitků spojených s ruským útokem na její rodné město, vystoupila na úvod večera.
„Vítám vás na slavnostním zahájení 18. ročníku projektu Příběhy bezpráví – Měsíce filmu na školách. V uplynulých dvou letech jsme se kvůli pandemii Covid-19 nemohli v Lucerně osobně setkat. O to víc si vážíme toho, že tu dnes s námi opět jste. Příběhy bezpráví ale i v „covidové době“ intenzivně pokračovali ve svých aktivitách,“ přivítal přítomné moderátor Saša Michailidis a s využitím projekcí připomněl, komu byly uděleny Ceny Příběhů bezpráví v letech 2020 a 2021. Pak již pozval na pódium Nadiiu Ivanovu, ředitelku Centra pro lidská práva a demokracii společnosti Člověk v tísni a jejího ředitele Šimona Pánka. „Na naši výzvu SOS Ukrajina jsme získali od českých dárců 2 miliardy korun, což je pro nás důkaz obrovské důvěry v naší organizaci a velmi nás to zavazuje,“ řekl Šimon Pánek. Nadiia Ivanova poté představila příběh letošního oceněného Maksyma Butkevyče a předala cenu jeho otci Oleksandru Butkevyčovi, který na předávání přiletěl z Kyjeva a přiblížil příběh svého syna. Ten se i přes své pacifistické založení rozhodl bránit svou vlast a v červnu byl se svou jednotkou zajat v Luhanské oblasti ruskými okupanty. Tato zahraniční Cena Příběhů bezpráví je symbolicky udělena také všem ostatním statečným Ukrajinkám a Ukrajincům bránícím svoji vlast. Poté následovala za velkého potlesku hudební vložka v podání Karolíny Ruppert s dětským sborem hLásky.
Po poděkování všem podporovatelům, bez nichž by projekt nemohl být tak úspěšný, následovalo krátké představení letošní nabídky filmů pro školy. Jedná se o snímek Radka Berana Normalizační loutka, který se na dobu normalizace dívá dětskýma očima a přibližuje svět školy, betonových hřišť a pionýrských schůzek trestajících každé vybočení z řady. Součástí letošní nabídky jsou také Příběhy 20. století: Vyvlastnění v režii Viktora Portela, které pojednávají o nelehkých osudech manželů Chnápkových v disentu. Ve výběru je i dokument Pavla Křemena Nikomu jsem neublížil, pátrající po motivech lidí spolupracujících s StB. V neposlední řadě je v nabídce také deset krátkých dokumentů z cyklu Vzpomínáme podle námětu dokumentaristy Pavla Kouteckého, zachycující proměny životního stylu v letech 1945–1989 a přibližující toto období skrze detaily z obyčejného života.
Aneta Kočíková a Natálie Hadwigerová, koordinátorky projektu Příběhy bezpráví, pak přítomným představili studentské týmové projekty nazvané Z místa, kde žijeme. „V tomto projektu vyzýváme studenty, aby ve svém okolí hledali pamětníky, jejichž život poznamenalo komunistické bezpráví, a zaznamenali jejich příběhy. V letošním ročníku jsme se zaměřili nejen na příběhy bezpráví z naší komunistické minulosti, ale také na osudy lidí, kteří v současnosti bojují za dodržování lidských práv v zemích postsovětského regionu,“ přiblížila projekt a jeho novinku Aneta Kočíková. Po projekci Dne Příběhů bezpráví 2020, který inspiroval i letošní práci studentů, přišly na pódiu žákyně ze ZŠ Mariánské náměstí v Uherském Brodě Sofie Kovářová a Sofie Horáková, které zpracovaly příběh chartisty Pavla Záleského a seznámily přítomné s tím, jak při tom postupovaly.
Následně byl vyhlášen první nositel letošní Ceny Příběhů bezpráví, jímž se stal Zdeněk Dvořáček. Ten se už jako student zapojil do protikomunistické činnosti a spolu se svou budoucí ženou se podílel na tisku a distribuci ilegálního časopisu Plamen. Těsně před Vánoci 1953 byl zatčen a odsouzen na pět let za „velezradu“, trest si odpykával v jednom z nejtěžších lágrů – v uranových dolech v Jáchymově. V prosinci 1958 se vrátil z vězení a konečně se mohl věnovat umělecké tvorbě. Pádu komunistického režimu se nedožil. Vězněním podlomené zdraví ho zradilo v lednu 1988 ve věku pouhých 58 let. Ocenění z rukou herce Jiřího Dvořáka převzala 93letá manželka Irena Dvořáčková, která poděkovala studentům ze Šlapanického gymnázia a popřála současné mladé generaci, aby se nemuseli za svoje politické názory nikdy skrývat.
Třetím předávajícím byla spisovatelka Kateřina Tučková.
„Je to pro mě velká čest, protože projektu Příběhy bezpráví si velmi vážím. Skutečnost, že se už téměř půl milionu žáků a studentů seznámilo s osudy statečných lidí vzdorujících komunistickému bezpráví, pro mě představuje velkou naději do budoucna,“ řekla Kateřina Tučková, než předala cenu předala Jiřímu Kvapilovi.
Ten v roce 1968 v rodné Olomouci obnovoval skauting a zapojil se i do protestních akcí po srpnové okupaci. Navzdory soustavnému nátlaku ze strany režimu a hrozbám perzekucí se Jiří Kvapil nikdy nevzdal své víry a neustoupil ze svých přesvědčení. I přes hrozbu represe vedl tajnou skupinu náboženské výchovy. Sám navštěvoval tajné teologické semináře a 14. září 1986 byl vysvěcen na katolického kněze východního obřadu. V aktivitách s dětmi a mládeží pokračoval i po sametové revoluci. Při převzetí ceny se Jiří Kvapil svěřil svými obavami před prvním setkáním se studenty a o to větší radostí, když viděl jejich živý a opakovaný zájem o jeho osobní „příběh bezpráví“.
