Zážitek a čest. Prskavec vezl olympijskou pochodeň peřejemi na raftu
Nabídku nést pochodeň dostal Jiří Prskavec během předolympijského soustředění, stejně jako další šampioni z Tokia ve vodním slalomu – Jessica Foxová, Ricarda Funková a Benjamin Savšek. Na odlet s celým českým slalomářským týmem vstával před čtvrtou ráno. A cestu za štafetou stihl i přes zpoždění letadla. „Na letišti v Paříži na mě čekalo oficiální auto, krásně se o mě postarali.“
Převzal si speciální bílé oblečení pro tuhle výjimečnou příležitost. A pak společně s dalšími členy štafety poslouchal pečlivou instruktáž. „Vysvětlovali nám, jak probíhá předání. Že člověk má držet oheň hrdě a vážit si toho, že je doslova v jeho rukou.“
Dostal bílou helmu a také plovací vestu. „Dali mi trochu větší oblečení s tím, že vestu budu mít pod ním. Ale vypadali jsme hodně tlustí a velcí a takoví nejsme. Tak jsme si vestu radši dali na sebe, aby to bylo přiznané.“
Bosky vyrazil směrem ke startu slalomové trati, kde usedl do raftu. S trojicí šampionů z Tokia čekal, až olympijská vítězka mezi kajakářka z Londýna Emilie Ferová, která seděla mezi nimi, převezme olympijský oheň na svou pochodeň. Mezitím probírali slavnostní zahájení her v Paříži či olympijskou vesnici. Pak se vydali na cestu kanálem, kde bude Prskavec bojovat o další olympijský úspěch. „Bylo to v pohodě. Kdo jiný by ten raft měl svézt dolů než čtyři olympijští vítězové.“
V prostoru za cílem si pak postupně pochodeň předali a každý ji držel chvíli. „Je těžká a dokud nehoří, tak smrdí benzínem nebo plynem. Má třeba dvě kila,“ líčil dvojnásobný olympijský medailista. „Emilie pochodeň svezla, ale pořadí, kdo ji pak převezme, nebylo dané. Všichni jsme byli zdrženliví, kdo si ji vezme.“
Na závěr se ještě vyfotili všichni členové štafety na vodáckém závodišti, do níž patřili i další francouzští olympijští vítězové v kanoistice. Na památku dostali kroužek, který obsahuje olympijská pochodeň. „Byl to zážitek. Předávání štafety jsem viděl jen na zahájeních her – v televizi, nebo naživo. Doteď jsem olympijský oheň, ten jediný, který na světě je, nedržel v ruce. Takže to pro mě bylo docela silný a hezký okamžik. A navíc jsem mohl na raftu sedět kamarády a legendami našeho sportu. Fakt si toho vážím a moc se mi to líbilo.“
