Narodila se ve Vídni, svůj domov našla v Mariánských Lázních. Jana Trojánková oslavila sté narozeniny

Příběh paní Trojánkové se začal psát už v roce 1926 ve Vídni, kde prožila prvních dvacet let života. Zásadní změna přišla krátce po skončení druhé světové války. Společně s rodiči se v roce 1946 přestěhovala do Československa a nový začátek našla právě v Mariánských Lázních. Jejich příchod byl součástí mnohem většího poválečného příběhu. Po odsunu německého obyvatelstva zůstala řada míst v českém pohraničí vylidněná a Československo tehdy vyzývalo krajany žijící v zahraničí k návratu. Dodnes vzpomíná, že vídeňské Čechy tehdy vyzval sám prezident Edvard Beneš, aby se usadili ve své původní vlasti.

Přestože se vyučila prodavačkou, za pultem po příjezdu pracovat nemohla. Češtině rozuměla, sama jí však ještě dobře nemluvila. Práci proto našla jako pokojská, a právě s mariánskolázeňskými hotely nakonec spojila velkou část svého profesního života. Postupně jejich prostředí znala natolik dobře, že se na její zkušenosti spoléhali i poté, co odešla do důchodu. Do hotelů se dál vracela vypomáhat. Z města, do něhož přišla jako mladá žena krátce po válce, se mezitím stal její skutečný domov. Od té chvíle uplynulo už osm desetiletí. Ačkoli její dcera s vnučkou žijí v Hamburku, paní Trojánková na Mariánské Lázně, s nimiž spojila prakticky celý svůj dospělý život, nedá dopustit.

I ve sto letech si zachovává svou obdivuhodnou soběstačnost. Žije v menším samostatném bytě v areálu, jehož součástí je také domov pro seniory a domov s pečovatelskou službou. Většinu každodenních záležitostí zvládá sama a pomoc pečovatelské služby využívá pouze jednou týdně. Dodnes neztratila zájem o společenské dění. Ráda sleduje televizní zpravodajství a zajímá se také o politiku. K jejím velkým zálibám patřilo dlouhá léta vyšívání a řada jejích prací dodnes zdobí stěny bytu.

Všímavá zůstává paní Trojánková také ke svému okolí. Když jedna z jejích sousedek upadla, zaslechla, že se něco děje, a bez váhání přivolala pomoc. Její pohotová reakce tehdy ženě zachránila život. I tato příhoda mnohé vypovídá o její pozornosti k lidem, kteří žijí kolem ní.

Za úctyhodným věkem se skrývá pestrý život plný práce, rodinných okamžiků i vzpomínek na dobu, která je dnes už součástí historie. Ona sama však minulostí nežije. Stále ji zajímá svět kolem ní, ráda si popovídá a každý den si zachovává svůj vlastní rytmus. Možná právě v tom spočívá kouzlo setkání s touto pozoruhodnou dámou.