Čím víc se blíží datum začátku války, tím jsou pocity ještě silnější, píše Natalia
Život před válkou? To je, když je celá rodina pohromadě, pes, domov, přátelé, práce, vyhlídky a plány do budoucna... Celý můj život byl spojen s prací s dětmi a rodinami, vytvářeli jsme projekty. Od roku 2016 jsme měli Charitativní sociálně-rozvojový projekt socializace dětí s postižením Městečko Dobroty. Před válkou jsme se připravovali na otevření dětského centra. S jistotou můžu říct, že jsem byla šťastná.
Válka všechno změnila.
Když už boje probíhaly blízko nás, rozhodli jsme se evakuovat rodiny s dětmi s hendikepem, o které jsme se starali a které chtěly odejít. Přátelé v Česku nám současně nabídli účast na vytvoření centra pro pomoc ukrajinským uprchlíkům a já jsem souhlasila. Tak jsme se s mými děvčaty ocitly v Plzni.
Od konce března je mým hlavním úkolem psychologická pomoc, děti jsou v této situaci obzvláště zranitelné. Pro matky je nejtěžší odloučení od manželů a otců. Moje rodina byla vždy zvyklá být spolu v práci i na dovolené. Manžel ale zůstal na Ukrajině, kde v Mykolajivu provozuje dobrovolnické centrum.
Díky podpoře přátel byla naše adaptace v Česku snazší. Jsem ráda, že i tady mohu pokračovat v práci a poskytovat pomoc těm, kteří ji potřebují. První měsíce práce s dětskými skupinami byly nejnáročnější, semknout je a nabídnout jim příležitost cítit a uvěřit, že všechno přežijeme a navzdory všem okolnostem bude život pokračovat dál.
Za ten rok jsme všichni odvedli neuvěřitelné množství práce. Děkuji celému týmu plzeňské pobočky Člověka v tísni a Integračního centra MICT za veškerou podporu a pomoc ukrajinským uprchlíkům. Když se člověk dostane do neznámé země, zejména za takových okolností, je velmi těžké se zorientovat a najít cestu z mnoha situací, obzvláště když neumí jazyk. Prostor centra je velmi důležitý, protože je mnohostranný, poskytuje pomoc různým věkovým kategoriím a vychází vstříc různým potřebám.
