V květnu se v Brně poprvé koná Sudetoněmecký sjezd a téma znovu otevírá debatu o česko-německé minulosti. Milan, dobrovolník v Tandemu při ZČU, mluví o své rodinné historii, pobytu v Česku i o tom, jak dnešní mladá generace vnímá společnou historii.
Milane, pocházíš z Mainzu a letos působíš jako dobrovolník Evropského sboru solidarity v Tandemu, Koordinačním centru česko-německých výměn mládeže při Západočeské univerzitě v Plzni. Proč ses rozhodl strávit rok právě dobrovolnictvím v zahraničí a co tě přivedlo do Plzně?
Moje sestřenice před několika lety strávila rok v zahraničí v rámci Evropského sboru solidarity a velmi mi doporučovala, abych něco podobného také zkusil. I moje máma mi pobyt v zahraničí doporučovala, protože sama tuto možnost nikdy neměla a dodnes toho lituje. Pro Českou republiku jsem se rozhodl mimo jiné proto, že moji předci žili až do konce druhé světové války v Sudetech. Cítím proto k Česku silnější vztah než k jiným evropským zemím, i když dnes už zde nikdo z mé rodiny nežije. To, že jsem skončil právě v Plzni, byla spíše náhoda, protože jsem zde dostal místo. Výhodou pro mě ale bylo i to, že je Plzeň relativně blízko Německa.
Ve své rodině máš sudetoněmecké kořeny. Jakou roli hrálo tohle téma ve tvém dětství a dospívání?
Téma Sudet v mém dětství vlastně nehrálo nijak zásadní roli. V naší rodině se objevovalo spíše prostřednictvím některých tradic a českých jídel, která si moji prarodiče přivezli z Československa a která se u nás doma dál připravovala. Jinak o tom moje máma a prateta občas vyprávěly, ale více jsem se o tématu začal dozvídat až při psaní své odborné práce, když mi bylo asi šestnáct let. V rámci této práce jsem dělal rozhovor právě se svou pratetou.
Máš pocit, že mladí lidé v Německu dnes ještě nějak řeší česko-německou historii? Nebo je to spíš téma předchozích generací?
Podle mé zkušenosti hraje toto téma pro mladší generace jen malou nebo vůbec žádnou roli, alespoň tam, odkud pocházím. Pro mě osobně je samozřejmě důležité, ale myslím si, že mnoho mladých lidí dnes vlastně ani přesně neví, co se tehdy stalo. Ve škole se tomu totiž v rámci tématu druhé světové války většinou příliš nevěnuje.
Změnil pobyt v Česku nějak tvůj pohled na českou společnost nebo na historii vlastní rodiny?
Zjistil jsem, že česká společnost je v mnoha ohledech velmi podobná té německé. Samozřejmě existují i rozdíly, ale podle mě převažují spíše podobnosti. Pobyt v Česku změnil i můj pohled na historii vlastní rodiny, protože jsem dříve znal hlavně německou perspektivu. Teď jsem měl možnost poznat i pohled z české strany.
V Tandemu pracuješ s česko-německými setkáními mladých lidí. Co tě na těchto setkáních nejvíc překvapilo nebo zaujalo?
Překvapilo mě, jak srdečná a angažovaná atmosféra panuje jak přímo v Tandemu, tak i na různých setkáních, kterých jsem se zúčastnil. Většina lidí byla a je velmi otevřená a bylo pro mě hezké to zažít.
V květnu se v Brně poprvé koná Sudetoněmecký den a téma znovu vyvolává silné reakce. Jak ty osobně vnímáš debatu, která se kolem toho dnes vede?
Do určité míry chápu, proč tato akce vyvolává emoce a kontroverze. Zároveň si ale myslím, že letošní Sudetoněmecký sjezd může být důležitým krokem ke zlepšení česko-německých vztahů. Podle mě představuje dobrou příležitost pro dialog a smíření a některé odmítavé reakce mi připadají až příliš vyhrocené.