Hlahol plzeňský nebyl jen další pěvecký sbor. Sto let měl zásadní roli v hudebním i společenském životě obyvatel Plzně, dokázal se prosadit v zahraničí a spolupracoval s ním například i Antonín Dvořák. Historii a význam spolku teď na Fakultě pedagogické podrobně mapuje doktorand Jiří Polívka.
Co přesně je cílem vašeho výzkumu?
Zaměřuji se na regionální hudební dějiny sborového zpěvu, konkrétně na Hlahol plzeňský. Tomuto sboru nebyla nikdy věnována žádná souhrnná monografie nebo nic tak velkého. Autoři odborných publikací měli totiž často tendenci vybírat si takovou tu zlatou éru, to nejlepší. Vedle toho ale existují i další dějiny každodennosti a příběhy, které stojí za to vyprávět. U Hlaholu takto často v různých statích zaznívá třeba informace, že vyhráli v Paříži na soutěži a podobně. To je v literatuře docela oblíbené téma. Ale ten sbor existoval prakticky sto let a tohle je jen jedna událost. Komplexní vylíčení celku od začátku až do zániku se nikdy neobjevilo. A právě o to se snažím já.
Proč jste si vybral právě Hlahol?
Je to kombinace toho, co mám rád. Mám magistra učitelství historie a hudební výchovy a sám zpívám ve sboru, takže mám k tomu sborovému prostředí blízko. Přišlo mi fajn neponořit se jen do jednoho směru, dávalo mi smysl spojit hudbu s historií. Hlahol navíc časově spadá do stejného období jako moje bakalářka i diplomka, tedy konec 19. a začátek 20. století, takže jsem už měl určitý vhled do toho prostředí. Je to regionální plzeňská historie, takže konkrétní osobnosti se do určité míry objevují opakovaně. Archivní práci jsem si už osvojil a naučil jsem se pohybovat v materiálech z té doby.
Proč jste se rozhodl jít na doktorát, místo abyste po magistrovi odešel rovnou do praxe?
Moje motivace byla předurčená mým předchozím studiem. Měl jsem to štěstí, že jsem měl možnost publikovat už při studiu na katedře historie. Díky této zkušenosti jsem pochopil, že možná mám pro to nějaký vnitřní potenciál. Namotivovalo mě to pro vědeckou práci a publikování, a to i přesto, že jsem se do praxe opravdu moc těšil. Byl to vždycky můj velký sen, už na základce jsem si předurčil, že budu učitel.
Jak vypadá běžný pracovní den doktoranda ve Vašem oboru?
Je to hodně proměnlivé, záleží na dni v týdnu. Vzhledem k tomu, že mám na katedře úvazek jako asistent a tajemník katedry, musím samozřejmě plnit pracovní povinnosti. Takže si to dělím podle nutnosti a potřeby. Když jsem v práci, dávám sto procent práci a když píšu disertaci, dávám sto procent tomu. To si pak sednu, otevřu svoje počítačové království s několika obrazovkami, kde mám digitální archiv, rozložím si kolem sebe literaturu, poznámky a postupně se tím probírám. Zpracovávám různé materiály - pamětní knihy, sbírky výstřižků z novin a časopisů, recenze, ale i správní materiály jako účetní zprávy, výroční zprávy, programy koncertů a podobně.
Co by měl člověk vědět dříve, než si podá přihlášku na doktorské studium?
Že je to úplně jiná forma studia než bakalář nebo magistr. Je tam velký rozdíl jak v náročnosti, tak v tom, jak se člověk cítí v systému. Pořád jste student, ale už to tak úplně nevnímáte. Když se kolem svého disertačního tématu točíte dlouho, tak ho na jednu stranu milujete, protože ho znáte jako nikdo jiný a na druhou stranu ho už trochu nenávidíte. Doktorské studium je motivaci, self-managementu a time managementu.
Jak moc podle Vás peníze ovlivňují rozhodování studentů, jestli do doktorátu jít a vydržet u něj?
Dříve značně. Když jsem začínal, stipendium bylo kolem devíti nebo deseti tisíc měsíčně. Z toho člověk dneska nezaplatí ani nájem. Kdyby mě tehdy nepodrželi rodiče, tak bych to asi nezvládl. Nešlo dělat jen doktorát, pokud jste neměli jinou práci. Až když jsem dostal úvazek, tak jsem si začal vydělávat podobně jako učitel na střední škole. A teď, když se ještě zvýšilo stipendium, tak je to opravdu výrazně lepší. To může motivovat další studenty, aby do doktorátu šli.
Co by se ve fungování doktorského studia v Česku mělo změnit?
Myslím, že samotné studium je nastavené dobře. Má řád, strukturu a funguje. Spíš bych změnil věci, které souvisí s byrokracií a fungováním systému. Často řešíme věci strašně složitě, i když by šly vyřešit jednoduše. Někteří doktorandi se navíc ze začátku necítí připravení na fungování v tom systému. Odborná příprava je jedna věc, ale orientace v systému, byrokracii a administrativě je druhá a to se člověk většinou naučí až za pochodu.
Kde se vidíte po dokončení doktorátu?
Moje cesta už je trošku předurčená tím, že tu pracuju na půl úvazku jako asistent. Moc bych si přál, aby to tak zůstalo. Když člověk dělá doktorát, tak to může dělat z čistě osobní iniciativy, kvůli osobnímu růstu. Ale když už jsem tady a investuju do toho čas, tak by mě hrozně mrzelo, kdybych se nemohl nějakou měrou podílet na chodu univerzity a dál učit. Moc bych chtěl na ZČU zůstat.
Tři slova, která podle Vás vystihují doktorát:
Práce, self-management a v našem oboru umění.
Nejlepší rada, kterou jste dostal od svého školitele:
Vědecká práce není o hranicích.
Největší mýtus o doktorandech:
Představa člověka, který čtyřiadvacet hodin denně sedí někde zavřený a tvoří vědu.
Jedna věc, kterou byste na doktorském studiu změnil hned zítra:
Zavedl bych větší přehlednost a stabilitu systému. Ale jinak si myslím, že doktorát jako takový funguje dobře.
Studuješ navazující magisterské studium a baví tě věda? Zůstaň a objevuj. Přihlášky do doktorského studia na Fakultě pedagogické mohou zájemci a zájemkyně podávat do 30. května 2026.