Před třiceti lety se poprvé naskytla možnost lidem odcházejícím ze života strávit své poslední chvíle v prostředí respektujícím lidskou důstojnost a nabízejícím kvalitní a laskavou péči. V lednu roku 1996 přijal své první pacienty Hospic Anežky České v Červeném Kostelci. Byl vůbec prvním hospicem v České republice a průkopníkem nového přístupu k péči o umírající. Díky vizionářství a odvaze jeho zakladatelů z Diecézní charity Hradec Králové se tak začala psát historie paliativní péče u nás.
Když se v 90. letech zmínilo slovo „hospic“, zřejmě málokdo věděl, co si má pod tímto pojmem představit. V českém prostředí to byla úplná novinka. Lidé umírali převážně v nemocnicích – na vícelůžkových pokojích, bez blízkosti rodiny, s návštěvami často omezenými na pár hodin týdně.
"Umíralo se v osamocení a bez duchovní péče. To jsme chtěli změnit," vzpomíná Ing. Mgr. Miroslav Wajsar, ředitel Oblastní charity Červený Kostelec, který byl od začátku přesvědčen, že konec života lze zvládnout i lidsky důstojným způsobem.
Když pak za ním v roce 1994 přišla s námětem postavit lůžkový hospic MUDr. Marie Svatošová, neváhal se do projektu spolu s Diecézní charitou Hradec Králové a sdružením Ecce Homo zapojit. Následovalo shánění podpory, přesvědčování, hledání dalších spojenců a sponzorů.
"Poté jsem požádal město Červený Kostelec, zda by nám darovalo vhodný pozemek. Oslovili jsme ministerstvo zdravotnictví a sháněli další podporu… Od začátku jsme nabízeli stáže a exkurze pro zájemce a studenty. Tím se také šířila myšlenka hospicové péče," popisuje pan Wajsar.
Město pozemek skutečně věnovalo, ministerstvo zdravotnictví výstavbu podpořilo a Hospic Anežky České byl slavnostně otevřen 8. prosince 1995. První pacienty pak přijal, jak již bylo zmíněno, v lednu následujícího roku. Budova ve tvaru lodi nabízela jednolůžkové pokoje s možností přistýlky pro rodinného příslušníka – na svou dobu průlomové řešení, které znamenalo odklon od neosobního prostředí nemocnic.
Zakladatelé hospice se inspirovali v kolébce hospicového hnutí – ve Velké Británii, v londýnském Hospici sv. Kryštofa. Převzali principy, které se staly základem paliativní péče, především důraz na lidskou důstojnost, úlevu od bolesti, podporu rodiny a možnost duchovního doprovázení.
"Nemocní v hospicové péči trpí nejen tělesně, ale i sociálně, duševně a duchovně. Často si kladou otázku: ‚Proč právě já? Proč moje rodina?‘ Na takové otázky není snadná odpověď. Společně s pacientem a jeho blízkými se ji však snažíme najít. Podáváme jim pomocnou ruku a říkáme: ‚Nebojte se! Vaši situaci zvládneme.‘ Spolupracujeme se sociálními pracovníky, psychology a kaplany," vysvětluje MUDr. Jan Král, vedoucí lékař Hospice Anežky České.
Hospic Anežky České se stal vzorem pro další zařízení v celé republice. Díky průkopnickému úsilí se podařilo vybojovat první smlouvu s VZP a prosadit hospicovou péči jako součást zdravotního systému. Dnes je v České republice přibližně 25 lůžkových hospiců, desítky mobilních hospiců a paliativních ambulancí. Hospicová péče se rozvíjí také v nemocnicích prostřednictvím specializovaných týmů. Podle dokumentu Strategie rozvoje paliativní péče (MZ ČR, 2025) jsou do lůžkových hospiců často přijímáni pacienti ve velmi pokročilých stavech, průměrná délka pobytu je zhruba 23,4 dne (medián 10 dní) a ročně v nich umírá kolem 5 000 pacientů.
Charita Česká republika patří k hlavním poskytovatelům této péče. Provozuje čtyři lůžkové hospice a připravuje výstavbu pátého – Hospice pro Hradecko s odlehčovací službou ve Stěžerách u Hradce Králové. Jen v loňském roce doprovodila v hospicích 1 190 umírajících a prostřednictvím domácí péče pomohla více než 34 tisícům pacientů.
Po třiceti letech svého fungování a postupného rozrůstání se stala hospicová péče pevnou součástí zdravotnictví a s pojmem hospic je podle výsledků průzkumu veřejného mínění STEM/MARK z roku 2023 obeznámeno 72 % respondentů. Naproti tomu jen 43 % oslovených ví, co je paliativní péče.
Z výsledků dále vyplývá, že téma konce života je stále pro většinu společnosti tabu. Méně než pětina lidí si myslí, že se o závěru života mluví dostatečně, a téměř tři čtvrtiny uvádějí, že se o smrti začíná mluvit až ve chvíli, kdy je příliš pozdě. Přitom největší obavy z umírání se týkají bolesti, ztráty soběstačnosti a odloučení od blízkých – tedy oblastí, které právě paliativní péče dokáže řešit. Zároveň 48% lidí by si přálo umírat doma, zatímco prostředí hospice patří k méně preferovaným, což ukazuje na nutnost lepší informovanosti o tom, co hospicová péče skutečně znamená.
Lidé by měli vědět, že hospic není místem, kam se lidé „odkládají“. Ale naopak prostorem, kde se život prožívá až do posledního okamžiku – s respektem, úlevou od bolesti a podporou blízkých. A v neposlední řadě místem, kde péče nekončí úmrtím pacienta, protože hospic nabízí pomoc i pozůstalým, například formou vzpomínkových setkání.
Podpořte hospicovou péči Charity
http://www.charita.cz/aktuality/z-domova/prvni-hospic-v-cesku-oslavil-30-let