Většinu sportovní kariéry strávil v zámořské NHL a v roce 2014 zažil poslední start hráčů z této soutěže pod pěti kruhy. „Byl to splněný dětský sen,“ vzpomíná Jakub Voráček. V únoru se nejlepší hokejisté světa na olympijských hrách opět představí po dvanácti letech a šestatřicetiletý útočník bude znovu u toho. Tentokrát však v jiné roli. Stal se ambasadorem Olympijského festivalu v Českých Budějovicích a z Českého domu v Miláně bude fanouškům přinášet to nejzajímavější z akce i ze zákulisí.
Jak sám říká, hry v Soči má trochu v mlze. „Hokej to má na olympiádě fakt rychlý. Jedete bum, bum, bum zápasy, pak nějaké volno, pak zas bum, bum zápasy a buď jedete domů, nebo slavíte.“ Na některé momenty si ale vzpomíná jasně: „Pamatuju si, jak jsem tam přiletěl. Když jste v olympijské vesnici, vidíte tam olympijské kruhy a jste spolu s ostatními sportovci, tak je to opravdu top zážitek.“
A i když mistr světa z roku 2010 už profesionální kariéru ukončil, o vrcholné akce úplně nepřichází. Loni byl součástí domácího zlatého šampionátu coby komentátor na ČT sport, do her v Miláně a Cortině se zapojí prostřednictvím podcastu. „S kluky z Puk Pak Pivo jsme dostali nabídku mít studio v Českém domě, takže budeme fanouškům content z olympiády doručovat odtud,“ prozrazuje.
Vedle toho se stal také ambasadorem Olympijského festivalu, který se v průběhu her uskuteční na Výstavišti v Českých Budějovicích. Jedním z jeho cílů je probudit v dětech radost z pohybu. „Díky sportu se naučí různé zásady, respekt k trenérům a spoluhráčům, týmovosti. A hlavně nebudou mít zdravotní problémy,“ vysvětluje Voráček a pokračuje: „Zásadní je, aby byly děti zdravé, bavilo je to a naučily se všechno, co potřebují do života.“
On sám zvládal v mládí kombinovat hokej s tenisem a fotbalem. „Šlo to do dvanácti, třinácti let. Pak už začal být hokej náročný časově i fyzicky a musel jsem si vybrat jenom jeden sport. Ale jsem za to rád. Všestrannost je strašně důležitá,“ zdůrazňuje. „Z ostatních sportů můžete získat strašně moc pozitiv – ať už jde o jiný úhel pohledu anebo i pohybově. Takže já bych doporučoval, aby se děti hýbaly co nejvíc a nejrůznějšími způsoby.“
A jestli se mu někdy na tréninky nechtělo? Ani náhodou. „Chodil jsem na ně rád. Všechno, co jsem dělal, mě bavilo,“ uzavírá s úsměvem.