Zachraňme rádio Svobodná Evropa?

27.3.2025

Jiří Randula | Strana svobodných občanů

Náš nejdražší, neboť nejzbytečnější ministr Dvořák si našel nové hobby. Poté co americká
administrativa oznámila záměr ukončit financování rozhlasové stanice Rádio Svobodná
Evropa / Rádio Svoboda, jejíž vysílání je v době všudypřítomného internetového
zpravodajství již přeci jen poněkud obsoletní, rozhodl se ministr Dvořák, že to bude právě
on, kdo nám proslulou stanici zachrání pro příští generace. K tomu nyní dává dohromady
„koalici ochotných“ (kolikátou už?), jež se nezastydí, zanoří ruku hluboko do kapes
evropských daňových poplatníků, vytáhne z nich potřebný třímiliardový svazek bankovek a
nakrmí jím slavné rádio, jemuž zlý a nehodnotový americký prezident naordinoval půst.
Vypadá to tedy, že náš pan euroministr možná pracuje přímo pro Trumpa. Málokdo se totiž
lépe než on snaží naplnit jeho plán „Amerika vydělá – Evropa zaplatí.“



V souvislosti se šlechetným ministerským plánem na páchání celosvětového dobra mi tonedá nenapsat pár postřehů týkajících se této proslulé „štvavé vysílačky“, jež u nás svéhočasu pomohla vyhnat bolševika.

Měl jsem příležitost ve Svobodné Evropě v první polovině první dekády tohoto tisíciletínějaký čas pracovat – jako „Digital audio trainer“, neboli školitel zvukové techniky. Mýmúkolem bylo (na)učit zahraniční techniky a redaktory obsluhovat vysílací, záznamovou čiprodukční studiovou techniku, a z pozice trpělivého lektora pomáhat zavádět dojednotlivých servisů nový broadcastingový software.

Provoz RFE/RL je totiž specifický tím, že vysílání i střih pořadů zde musí vždy zajišťovatrodilí mluvčí, z toho prostého důvodu, že český zvukař/studiový technik asi jen těžkorozezná, kde má střihnout větu třeba v Arménštině či Čerkesštině. A rodilých mluvčíchvšech možných jazykových mutací, jimiž RFE/RL vysílá, kteří by současně měli potřebnétechnické znalosti bylo pochopitelně jako šafránu, takže k nám na školení přicházelizpravidla lidé čímkoliv podobným zcela nedotčení.

Byla to pro mě velmi zajímavá a cenná empirie, jež mi dala příležitost sledovat vcelkuzblízka lití cizích peněz do černé díry.

Naše historická zkušenost s vysíláním stanice v době totality, s sebou nese určitánevyhnutelná zkreslení, vyvolávající v nás i dnes představy o utiskovaném paštunskémpěstiteli makovic, který jsa ve svém kišlaku kdesi poblíž Džalalabádu skryt pod přikrývkouz kozí kožešiny v praskotu atmosférických poruch tajně ladí na propašované krystalcevzdálené vysílání, přinášející mu vytoužené zprávy ze svobodného světa, nemilosrdnětepající zlořádné poměry vzniklé za vlády talibanských fundamentalistů. Což ve finálezcela jistě brzy přinese těmto zvrhlým autoritářům nevyhnutelný pád a celému světunásledně mír i všeobecnou prosperitu.

Realita však může být ovšem poněkud odlišná. Vzpomínám si totiž velmi dobře, že nemalou část vysílacího času zabírala úporná snaha redaktorů čímkoliv naplnit právě onen přidělený vysílací čas. Jde o vcelku očekávatelný jev, nutně provázející nejspíš každé veřejnými prostředky financované vysílání, jehož hypertrofované bujení není nikterak zpětně moderováno ekonomickými výsledky. Ostatně na svých pětadvaceti stanicích s tímtéž u nás dosti neúspěšně bojuje také ČRo.Často se potřeba vyplnit přidělený čas řešila např. tak, že redaktor (dejme tomu)Běloruské redakce si pozval do vysílání redaktora Gruzínské redakce a prostřednictvímpostsovětského esperanta (ruštiny) spolu klábosili třeba o národní kuchyni, hudbě, nebojiném kulturním specifiku onoho druhého národa. Příště si páni redaktoři role prohodili,vlny v éteru mířící hned do dvou zemí byly naplněny kýženým obsahem a americkýpoplatník jim tudíž mohl poslat na účet vytoužené dolary. Proti mezinárodní kulturní čigastronomické osvětě jistojistě nelze ničehož namítat, ovšem přiznejme si, že spředstavou rozhlasové stanice bez níž se neobejdou disidenti a lokální vlajkonošidemokracie, to až tak úplně nekoresponduje.

Samozřejmě, že rádio vysílalo také zprávy či jiný informačně „hodnotnější“ obsah, většinazpráv však nepocházela z vlastní originální produkce, ale byla jednoduše přebírána zvelkých světových agentur a televizí (CNN, BBC…). Jejich vysílání 24/7 běželo naobrazovkách jak v newsroomu, tak přímo v režiích vysílacích studií. Samozřejmě ani natom není nic nestandardního, takto se zpravodajství prostě dělá.

Jelikož však samotní nejvyšší představitelé stanice dnes otevřeně uvádějí, že se činnostRFE/RL z rádiových vln přesunuje ve stále větší míře na internet a sociální sítě, jeotázkou, zda je vůbec nutné, aby informace, jež jsou na síti dostupné tak či tak i bez něj,ještě dále zprostředkovávalo právě toto „rádio“.

Jistá část zpráv byla pochopitelně zajišťována také vlastními silami – reportéry na místě.Zde je však třeba odhodit romantické představy o hrdinných novinářích, kteří se šikovnýmikličkami vyhýbají rafinovaným úkladům nepřátelských autoritářských režimů.

Externí redaktoři působili především v těch zemích, kde to bylo legální a bezpečné (tohočasu např. též v Moskvě či Kábulu, byť v tom druhém případě šlo o oddělenou městskoučtvrť pod přísnou ochranou amerických pistolníků).

Pamatuji se naprosto přesně, že když čečenské teroristické komando obsadilo moskevskédivadlo na Dubrovce a zajalo tam stovky rukojmích (dělal jsem v tu chvíli dozor/support vevysílací režii ukrajinského servisu), zprávu nám o tom určitě nepodal moskevský zpravodajRFE/RL, ale přebírala se do probíhajícího živého vysílání právě z BBC.

Další zajímavostí bylo přidělování techniky jednotlivým redakcím. Tak se stalo, že tehdyčerstvě otevřená (2001) a vedením velmi protežovaná afghánská redakce obdržela vysocesofistikované a tudíž značně drahé digitální mixážní pulty renomované německé značky,ačkoliv afghánští technici a redaktoři měli často nemalé problémy i s tou úplněnejzákladnější obsluhou PC (rozuměj, dělalo jim problém uložit soubor, zkopírovat soubor,spustit program…).Jakým způsobem byla tato nákladná technika využívána si asi každý domyslí…Naopak celkově velice technicky zdatná, avšak z geopolitického hlediska v tu dobu nepřílišzajímavá Kyrgyzská redakce musela své vysílání odbavovat na obstarožní technice, kterámožná ještě pamatovala Karla Kryla (to nejspíš trochu nadsazuji).

Samozřejmě netuším, kam se, krom fyzického přestěhování z horní části Václaváku nažižkovský Hagibor, Rádio Svobodná Evropa posunulo za těch více než 20 let, co v němnepracuji, ale jsem si jistý, že rozdíl mezi obecně zažitou představou o něm a strohourealitou bude i dnes mnohem větší, než si příznivci kontinuálního exportu naší demokraciechtějí připustit.

Svědčí o tom ostatně výrok jednoho z redaktorů uzbeckého servisu, který pro mě bylnatolik překvapivý, že mi až do dneška utkvěl v paměti:„…náš prezident (myšleno Islam Karimov +2016) je sice diktátor, ale drží alespoň podkrkem islamisty. Kdybychom ho neměli, byl by u nás stejný bordel jako v sousednímAfghánistánu…“

Člověk, který tato slova pronesl, byl de facto protirežimním disidentem, jemuž by v rodnémUzbekistánu hrozilo zatčení a možná i mučení a smrt. Přesto zřejmě sám nijak zvlášťnetoužil po tom, aby jeho země, se svými vlastními problémy, vztahy, zvyky, tradicemi,historií i pravidly byla nějak vylepšována zaváděním západních móresů.

Vůbec se tedy nedivím, že Američané už necítili potřebu takovýto vývoz demokracie ahodnot dál platit. A opravdu nevím, jaký by mělo smysl, aby to dále financoval kdokolivjiný. Tím méně my. Svět se nám od doby Karla Kryla proměnil a rádiové vlny už nějaký časnejsou tím výlučným nosičem opojné chuti pravdy a svobody jakým byly dříve.Pravda i svoboda se dnes šíří úplně jinými prostředky, cestu si proráží sama a jen velmitěžko se zastavuje. To jsme si nakonec vyzkoušeli nejen v době pandemie, ale také nanedávném příkladu masových rumunských protestů proti zrušení tamních prezidentskýchvoleb, o kterých jsme se dozvěděli, ačkoliv naše oficiální média celou situaci pokrylaprakticky dokonalým mlčením a žádná „štvavá vysílačka“ narušující mainstreamovénarativy (upřímně se omlouvám za toto nehezké slovo) k nám dnes nevysílá.


http://svobodni.cz/novinky/zachranme-radio-svobodna-evropa