V Paláci Archa jsme uspořádali konferenci o Ludvíku Svobodovi

28.11.2025

Petra Jungwirthová | Ústav pro studium totalitních režimů ČR

(26. 11. 2025) – V úterý 25. listopadu se v Paláci Archa v Praze konala celodenní mezinárodní konference Cestami života Ludvíka Svobody, ale i necestami, připravená u příležitosti 130. výročí narození jednoho z nejvýraznějších československých vojáků a politiků 20. století. Akce proběhla za účasti předních historiků a nabídla široký a vrstevnatý pohled na Svobodův život – od jeho legionářských počátků přes působení v zahraničním odboji a poválečnou politickou kariéru až po období jeho prezidentské funkce. Hlavním garantem konference byl historik ÚSTR Daniel Povolný, který se dlouhodobě věnuje moderním vojenským dějinám.


Konference byla organizována Ústavem pro studium totalitních režimů a mezi přednášejícími nechyběli zástupci Akademie věd ČR, Československé obce legionářské, Univerzity obrany, Vojenského historického ústavu, Národního archivu, Ústavu pro soudobé dějiny, slovenského Ústavu pamäti národa, polského Historického muzea v Lubinu a v neposlední řadě i Ukrajinského ústavu národní paměti.

Po registraci účastníků následovalo úvodní slovo Ladislava Kudrny, ředitele Ústavu pro studium totalitních režimů, který připomněl, že osobnost Ludvíka Svobody vzbuzuje emoce napříč generacemi i odbornými kruhy. Jak uvedl, diskuse o Svobodovi se zpravidla vracejí k jeho působení před únorem 1948 i po srpnu 1968 – dvěma zásadním momentům, které výrazně formují jeho dnešní veřejný obraz. Ladislav Kudrna ve svém projevu zdůraznil, že jeho osobní zájem o Svobodovu roli pramení ještě z doby, kdy se věnoval osudům československých letců sloužících na západní frontě. Zabýval se i tím, jakým způsobem se tehdejší ministr národní obrany Ludvík Svoboda podílel na poválečných personálních čistkách v armádě a komu byl či nebyl ochoten pomoci. Ve svém vystoupení připomněl, že existují svědectví o Svobodově snaze mírnit některé tresty, avšak podle Ladislava Kudrny to nemůže zvrátit celkový obraz situace: „Když si uvědomíme, kolik stovek vojáků z povolání tehdy skončilo ve vykonstruovaných procesech nebo v lágrech, je zřejmé, že jednotlivé přímluvy nemohou zastínit fakt, že se Svoboda – aktivně či pasivně – na těchto čistkách podílel.“ Ředitel Ústavu pro studium totalitních režimů současně zdůraznil, že očekávat od Svobody jednoznačně kladnou či zápornou roli by bylo omylem. Jak dodal, v žádném ze svých výzkumů nenarazil na doklad, že by se Svoboda osobně postavil za Heliodora Píku či Karla Klapálka, avšak zároveň upozornil, že „ani Svoboda nebyl postavou černobílou“. Jeho život i kariéra byly plné paradoxů, rozporů a obtížně uchopitelných dilemat, což podle Kudrny vyžaduje zejména střízlivý a vyvážený přístup historiků.

Celodenní program byl rozdělen do šesti tematických bloků, ve kterých vystoupilo celkem 13 přednášejících. Příspěvky pokryly klíčová období Svobodova života i méně známé epizody, například jeho působení v Polsku či pozdější fungování prezidentské kanceláře. Jedním z nejpůsobivějších vystoupení byla přednáška Eduarda Stehlíka s názvem Generálové Ludvík Svoboda a Bohumil Boček – příběh dvou válečných přátel. Historik Stehlík ve svém vystoupení přiblížil nejen vojenskou spolupráci a společné zkušenosti obou mužů z druhé světové války, ale také jejich osobní vztah, loajalitu a dramatické osudy, které je provázely během i po válce. Jeho příspěvek vynikal schopností propojit odbornou historickou analýzu s lidským a emotivním rozměrem. Příběh Bočka, pronásledovaného komunistickým režimem, navíc ostře kontrastoval s osudem Svobody, který se v téže době dostal do nejvyšších státních funkcí.

Mezi další nejvýraznější vystoupení patřil také příspěvek právního historika Kamila Nedvědického, 1. náměstka ředitele Ústavu pro studium totalitních režimů, který se zaměřil na právní a ústavní souvislosti období, kdy se zdravotní stav prezidenta Svobody výrazně zhoršoval. Jeho analýza zasadila tuto etapu do širšího kontextu normalizačního Československa a přispěla k hlubšímu pochopení toho, jak tehdejší režim nakládal s prezidentskou funkcí a ústavními mechanismy. Pavel Piotrowski z Historického muzea v Lubinu pak ve svém příspěvku s názvem Ludvík Svoboda v polském povědomí a historickém narativu ukázal to, jakým způsobem je Svoboda vnímán mimo Českou republiku, a současně poskytl srovnávací perspektivu polské historiografie.

„Ludvík Svoboda je postavou našich dějin, která svádí k zúženému pohledu. Někteří zdůrazňují jeho vojenské a velitelské kvality, které projevil během 2. světové války a rovněž v rámci československých legií v 1. světové válce a zcela opomíjí, že byl aktivním komunistickým funkcionářem a představitelem totalitního režimu. V jeho případě také není možno popisovat pouze jeho negativní roli v únoru 1948 a prvních letech stalinismu či v srpnu 1968 a prvních letech normalizace,“ uvedl ve svém projevu Kamil Nedvědický, 1. náměstek ředitele Ústavu pro studium totalitních režimů. „Konference nabídla kompletní pohled na Ludvíka Svobodu a jeho aktivity v ‚dlouhém 20. století‘, kde dvě světové války a obě strašlivé totality fatálně ovlivnily životy stovek milionů lidí. Právě takový objektivní pohled, jaký nabízí uvedená vědecká konference a další výstupy ÚSTR, mohou nejenom popsat události, ale i přispět k pochopení života této významné postavy a celkového kontextu doby,“ zhodnotil Kamil Nedvědický.

Organizátoři i účastníci shodně ocenili, že konference dále otevřela prostor pro hlubší reflexi role jednotlivce v dějinách, složitosti politických a vojenských rozhodnutí a způsobu, jakým paměť historických událostí ovlivňuje současnou společnost. Událost tak významně přispěla k pochopení nejen osobnosti Ludvíka Svobody, ale i širších souvislostí československých moderních dějin.

AUTOR: PETRA JUNGWIRTHOVÁFOTO: ÚSTR / BARBORA ČAŇOVÁ

http://www.ustrcr.cz/ladislav-kudrna-zahajil-mezinarodni-konferenci-o-ludviku-svobodovi