Rocková legenda míří na Den Prahy 12

Na Dni Prahy 12 budete jedním z hlavních lákadel programu a pro mnoho návštěvníků i důvodem, proč si jej nenechat ujít. Jak se na největší akci roku naší městské části těšíte vy?

Abych řekl pravdu, vzhledem k mému věku a v souvislosti s největší akcí roku jsem velmi spokojený.

Olympic vloni vydal nové album Bombarďák. Zazní i nějaké písničky z něj nebo dáte spíš prostor osvědčeným hitům?

Určitě zazní. Nebude jich ale moc, nebudeme prudit s novinkama, na takových akcích hrajeme spíš písničky, který jsou nějakým způsobem známý.

K rockerovi patří jeho věrné publikum. Jakou reakci lidí nejvíc oceníte? Čím vám udělají radost?

Mně udělají vždycky lidi radost, když s náma zpívají, když se veselí, když stojí pod jevištěm a radujou se.

Z pódia vás lidé znají jako výraznou hudební osobnost, v soukromí jste ale také hrdým otcem. U jakých aktivit se se svými dětmi nejčastěji potkáváte?

Tak moje nejmladší holky, třináctiletá a šestnáctiletá, chodí na tenis jako já, takže to je taková jedna z akcí, kde si rozumíme. Taky chodí na koně, ale já se koní bojím. Ale oni na nich drandí furt dokola, jim se to líbí, tak tam se teda nepotkáváme, ale vozím je tam.

Součástí akce je i Veletrh volnočasových aktivit. Když si vybíraly kroužky vaše děti, nechal jste jim volnou ruku, nebo jste je postrkoval k hudbě?

Abych pravdu řekl, jediné, kde jsem je postrkoval, bylo to, že jsem jim rovnou sdělil, když šly poprvé v šesti letech do školy, že budou chodit po celou dobu na piano. Což tenkrát nebraly nijak vážně a nějak to přešly. Když ale přišly do pubertálního věku, tak se začaly kroutit. A já jsem jim znova říkal, že nic takového, že přes to vlak prostě nejede a že tu lidovou školu umění dodělají. A musím říct, že ta starší už to má za sebou a ta mladší bude příští rok končit, a nedávno mi právě řekla, že je ráda, že jsem jí nedovolil z toho odejít, protože momentálně už se jí to zase líbí.

Na pódiu i mimo něj působíte neskutečně vitálně. Jaké je tajemství vaší kondice?

Nemám nejmenší tušení. V genech to asi nebude, můj táta v tomhle věku už nebyl moc dobrej. Ale já jsem takovej vitální od nepaměti, odmalička. Vždycky jsem byl strašně aktivní a akční, všecko jsem chtěl vidět, všude jsem chtěl být, na všechno jsem si chtěl sáhnout a zaplaťpánbůh to drží doteď. Pravdou je, že tomu musí člověk jít trošku naproti. Já například třikrát týdně naprosto pravidelně chodím na tenis a navíc tady máme docela velkou zahradu, tak dělám všechno, co je potřebný, a dělám to s láskou a péčí a mám to rád prostě. Takže já jsem pořád v pohybu.

Každý umělec má své rituály. Bez jakých byste nevyšel na pódium vy?

Abych pravdu řekl, v tomhle vás zklamu, já žádný rituály nemám.

Hudební nástroj je věrný přítel každého hudebníka. Kdyby vaše kytara uměla mluvit, co by o vás prozradila?

Prozradila by na to, jakou k ní mám obrovskou lásku. Mám pocit, že taková láska se nemůže ani přihodit mezi mužem a ženou. Prostě láska ke kytaře je, jak bych tak řekl, moje celoživotní krédo.

Pokud by Petr Janda nebyl slavný rocker, čím by byl?

Jo, to já nevím, čím bych byl. Ale ve věku, kdy se o tom rozhodovalo, kolem těch osmnácti, devatenácti let, jsem chtěl mít různý povolání, ale být slavným rockerem, to mě ani nenapadlo. Myslel jsem si, že budu chodit normálně do práce a pak do důchodu, ale že to dopadne takhle, to jsem netušil.

Děkuji za rozhovor a přeji, ať Den Prahy 12 přinese přesně tu radost, o které jsme mluvili, a to pod pódiem, na pódiu i v každé známé písni, kterou si návštěvníci společně s vámi zazpívají.