Soči, Pchjongčchang, Peking a teď i italská Anterselva. Pětatřicetiletý Michal Krčmář biatlonem žije a ani při čtvrté olympijské účasti na tom zatím nic měnit nehodlá. Nejvíc ho baví souboje na střelnici a speciální chvění stále cítí na startu každého závodu.
Když se ohlédneš zpátky, který krok považuješ za zásadní pro svou kariéru?
Jeden z největších milníků byl, když jsem ve třinácti letech odešel od rodičů bydlet k prarodičům. Nebýt tohohle kroku, tak bych olympijskou kariéru nikdy neměl.
Jaký je život profesionálního sportovce očima někoho, kdo ho žije naplno?
Je to krásný život. Upřímně si myslím, že asi není nic lepšího než být profesionální sportovec. Ten moment v cíli, kdy tam stojíte třeba jen s masérem, postupně přibíhá realizační tým, raduje se, skáče po vás… To jsou přesně ty chvíle, které chcete zažít a které bych přál každému.
Co tě na sportu baví i ve chvílích, kdy se nedaří?
Paradoxně právě to, když se něco nepovede nebo vás to srazí dolů. Když je člověk dole, už nemá jinou možnost než se zvednout a jít zpátky nahoru.
Jaký máš vztah k tlaku a soubojům, kdy o něco jde?
Snažím se být profík a dělat věci na 120 procent. I kdyby se mi už nic dalšího nepovedlo, tak se mi to všechno vrátilo v emocích, zážitcích a vzpomínkách. Mám rád souboje na střelnici, kdy jde opravdu o hodně.
Ne vždycky ale přichází vítězství.
To určitě ne. Nevyhrál jsem všechno. Bylo hodně závodů, kdy jsem prohrál, nebo to nezvládl. To k tomu patří. Důležité pro mě je, že dokud cítím motivaci a takové to vnitřní chvění, že chci závodit, tak pokračuju. Jakmile by to zmizelo, chci skončit.
Co ti v poslední době dodalo novou energii?
Loňská sezóna, kdy se nám s týmem povedlo získat stříbrnou medaili na mistrovství světa. Po letech, kdy se nedařilo, byl ten pocit v cíli znovu tak silný, že mi to vlilo krev do žil. Najednou jsem si řekl, že si tyhle úspěchy chci zopakovat a že ještě není čas končit.
Chceš se dozvědět víc o našich biatlonistech? Podívej se, co prozradil Vítězslav Hornig!