Na nedávné mezinárodní konferenci Rok 1945 v mezinárodním kontextu přednesla Blanka Zubáková, historička Ústavu pro studium totalitních režimů, příspěvek věnovaný osudům členů Národního hnutí pracující mládeže (NHPM) po konci druhé světové války. Přinášíme s ní rozhovor, ve kterém přibližuje složitou situaci mladých lidí za protektorátu a jejich volby a životní trajektorie v roce 1945.
NHPM představovalo organizaci spojující zejména mladé lidi. NHPM vzniklo za druhé republiky a spojením sociálnědemokratické mládeže, komunistického Svazu mladých a pražské župy národně socialistické mládeže. Ačkoliv jeho složení odráželo ideovou různorodost hnutí, v zásadě se jednotně zaměřovalo na hájení sociálních zájmů dělnické mládeže a prosazování demokratických hodnot. Tyto idee hnutí zůstaly i po 15. březnu 1939, kdy přešlo do ilegality.
S přechodem do ilegality byl v hnutí patrný i výraznější vliv komunistických mládežníků, což se odrazilo i v ideovém programu NHPM. Když jsem zmínila, že hnutí mělo pestrou členskou základnu, stejně tak tomu bylo i s jeho vlastní činností – od psaní protinacistických hesel, přes účast na protestních akcích až po drobné sabotáže. Na Ostravsku také členové pomáhali ilegálním pracovníkům s přechodem za hranice. Nejvíce aktivity však NHPM vyvíjelo v oblasti ilegálního tisku (od letáků až po časopisy). To bylo nesmírně důležité, protože v nových podmínkách uniformované protektorátní žurnalistiky, která se stala nástrojem německé propagandy, sehrály letáky a ilegální časopisy vydávané a distribuované odbojovým hnutím, ostatně jakož i samotnými členy NHPM, klíčovou roli při informování veřejnosti o politické situaci. Ve svém projektu mapuji nejen celkové fungování této odbojové skupiny, hledám informace i regionálních skupinách, ale především studuji konkrétní lidské příběhy, které nekončí popisem jejich odbojové práce nebo jejich zatčením a odsouzením. Je zajímavé třeba sledovat, jak se jejich ideové vnímání v průběhu války a zejména na jejím konci posouvá, jak se jejich životy změnily a jak reagovali na nové politické a společenské podmínky, či jak je i třeba i sami ovlivnili.
Osudy členů NHPM byly velmi rozmanité, takže na to není jednoduchá paušální odpověď. Někteří čelili trestnímu stíhání nebo restrikcím během okupace a osvobození se ani nedožili. Takový zajímavý případ byli například manželé Kočovi. Oba byli za činnost pro NHPM a ilegální KSČ odsouzeni, i když k nižším trestům. Když ale mělo dojít k jejich propuštění, museli podepsat „ochrannou vazbu“. Anežka byla židovského původu a místo propuštění byla transportována do Osvětimi, kde na podzim 1942 zemřela. Za další čtyři měsíce zde v plynové komoře zahynul i její manžel Miloslav.
Ačkoliv činnost a existence NHPM skončila na jaře 1940, osudy jeho členů, ať již dopadených a odsouzených nebo i těch, kterým se povedlo gestapu uniknout, pokračovaly dál. Ti, co ušli zatčení často hledali další spojení na jiné odbojové skupiny a mnozí pokračovali v ilegální práci. Někteří se připojovali do skupin koordinovaných KSČ. Připomenout můžeme například i činnost Revoluční organizace mládeže založené na jaře 1940 nebo aktivity okolo komunistického časopisu Předvoj. Jiní využili svých spojení na Petiční výbor věrni zůstaneme (PVVZ), YMCU apod. Byli tací, kteří si odpykali svůj trest a po propuštění z vězení se vrátili do vlasti a opět se zapojili do odbojové činnosti. Jiní, a nebylo jich málo, se dočkali osvobození ve vězení jako například Jiří Hájek ve Waldheimu, či v koncentračním táboře jako Josef Kolečko nebo Miloslav Moulis, které osvobození v květnu 1945 zastihlo v Buchenwaldu. Studovat jejich vzpomínky na návrat domů v roce 1945 je zajímavé studovat. Pro většinu z těchto příchozích bylo typické názorové vychýlení se doleva se kterým se integrovali do poválečného života. Někteří aktivněji, jiné méně.
Kombinovala jsem archivní dokumenty, soudní a policejní spisy protektorátní, ale také poválečné vyšetřovací materiály či osvědčení o odboji, osobní dopisy, vzpomínky i dobová periodika. Díky tomu bylo možné rekonstruovat životní trajektorie jednotlivých členů – od aktivit v NHPM až po poválečnou integraci či izolaci. Důležité bylo zachytit nejen fakta a statistiky, ale i lidský rozměr těchto příběhů.
Poválečné politické změny výrazně ovlivnily možnosti jednotlivců. Nová státní správa a obnovené soudnictví nastavily rámce pro vyšetřování a trestání spolupracovníků, ale zároveň nabízely cestu k rehabilitaci a zapojení do poválečné společnosti těm, kteří se chtěli aktivně zapojit do budování nového státu. Pak záleželo a osobní iniciativě a schopnosti přizpůsobit se novému politickému prostředí.
Ano, vlastně každý příběh je jedinečný a zajímavý. Pokud mám být konkrétní, tak můžu zmínit například Jaroslava Putíka, jehož příběh je ukázkou člověka, který z ilegální levicové mládeže plynule vstoupil do struktur nového státu, ale v literatuře zároveň bolestně reflektoval, že „vítězná“ generace zůstala zatížená zkušeností koncentračních táborů i kompromisy poválečné politiky. Dále třeba Miloslav Moulis, který zosobňuje přechod od „bojovné“ studentské mládeže k roli profesionálního vypravěče a spolutvůrce paměti odboje. Válka mu otevřela dveře k novinářské a historické kariéře, ale zároveň ho celoživotně určovala jako přeživšího. Příběhy Odona Závodského nebo třeba i Jiřího Hájka ukazují, jak se z perzekvovaného mladého ilegálního aktivisty – komunisty a sociálního demokrata – po válce resp. po roce 1948 stává loajální funkcionář režimu, který je však po roce 1968 znovu odstaven. J. Hájek se následně dokonce stal i mluvčím Charty 77. Dá se říci, že válečná legitimita mladé generace odbojářů byla poválečným kapitálem – ale jen do chvíle, kdy se jejich postoje rozešly s linií strany. Dále třeba Blažej Vilím dokumentuje jinou variantu osudu „generace mládežníků“: z vězně nacismu se stává klíčovým sociálním demokratem, který po převratu 1948 skončil v exilu – mimo hlavní proud oficiální paměti, již v Československu psali především komunisté. Jenom na tomto malém vzorku můžeme vidět, jak různorodé byly poválečné osudy bývalých členů NHPM. A ještě možná zmíním, že i v případě NHPM nemusíme mluvit pouze o hrdinech. Případ Františka Šmída nám ukazuje, jak bylo možné se z odbojáře a člena NHPM bylo možné stát konfidentem Gestapa – dnes až ikonickým, dalo by se říci. Ačkoliv Šmíd se poválečného „přechodu“ do společnosti nedočkal, protože byl partyzány zastřelen v únoru 1945, jeho případ je důležitý pro pochopení toho, že i část někdejší levicové mládeže skončila na tzv. opačné straně barikády a po válce vstoupila do dějin skrze retribuci a paměť zrádců.
Historie není jen o „dobrých“ a „špatných“. Je o konkrétních lidech, jejich volbách a životních situacích. Konce jedné éry často znamenají začátky nové. Osudy členů NHPM ukazují složitost přechodu mezi totalitou a poválečnou obnovou společnosti. Tyto nuance nám pomáhají lépe chápat historické souvislosti a připomínají, že lidské volby mají dlouhodobé důsledky.
Aktuálně píši několik dílčích studií právě k tématu NHPM, stále pokračuji v archivním výzkumu a za dva roky bych chtěla mít v ruce monografii věnující se levicové aktivistické mládeži za protektorátu. Ráda se ale třeba na přednáškách vracím i k minulým tématům, kterým jsem se věnovala – ženám v protektorátní společnosti, kultuře, divadlu a filmu v tomto období.
AUTOR: PETRA JUNGWIRTHOVÁ
FOTO: ÚSTR / JINDŘICH MYNAŘÍK
http://www.ustrcr.cz/osudy-clenu-nhpm-v-roce-1945-konce-a-nove-zacatky