Ředitel Člověka v tísni Šimon Pánek v podcastu Respektu (Ne)bezpečí Ondřeje Kundry upozorňuje na to, že neziskové organizace zajišťují státem požadované služby mnohem levněji než komerční sektor a že jejich omezení by přineslo vyšší, nikoli nižší výdaje. V rozhovoru také popisuje proměnu pomoci na Ukrajině, hodnotový střet s politiky i to, co ho stále nabíjí a proč mise pomáhat pro něj zůstává i po třiceti letech stejná.
Pánek v rozhovoru upozorňuje především na zkreslené představy o financování neziskového sektoru. Připomíná, že neziskové organizace zajišťují služby v hodnotě zhruba 125 miliard korun ročně, „a čerpají na to v podstatě desetinu“.
Pokud by stát chtěl tyto služby převzít a zároveň je předat ziskovým firmám, bylo by podle něj nutné vydat minimálně o polovinu více prostředků – a představa, že jde o úspory, je podle něj mylná.
Odmítá také politické tendence prezentovat neziskový sektor jako prostor neefektivity nebo plýtvání. Podle něj jde o hodnotový střet: organizace jako Člověk v tísni prosazují toleranci, solidaritu a férové příležitosti, což kontrastuje s částí politické reprezentace.
„My mluvíme o toleranci, vstřícnosti, inkluzivitě, solidaritě… někteří politici mají pocit, že ve společnosti je potřeba segregovat a škálovat. My ne. Pro mě je skvělé, když je společnost solidární,“ říká. Právě proto se podle něj často ocitají pod kritickým dohledem.
Člověk v tísni se podle Pánka přesunul od rychlé krizové pomoci k dlouhodobé stabilizaci – opravám domů, psychosociální pomoci či pomoci veteránům. Do konce čtvrtého roku konfliktu chce organizace opravit až 70 tisíc obydlí zničených útoky.
Díky veřejnosti i mezinárodním donorům se podařilo kombinovat sbírku ve výši 2,5 miliardy korun s dalšími čtyřmi a půl miliardami z institucionálních zdrojů. Práce podle Pánka pokračuje navzdory nebezpečí a únavě společnosti: „Válka dál běží, nezmenšuje se, bohužel.“
Ocenění Řádem TGM patří celé organizaci
Práci v neziskovém sektoru vnímá Pánek jako celoživotní poslání. Ocenění Řádem T. G. Masaryka považuje spíše za ocenění celého týmu, který podle něj stojí v první linii.
Jeho osobní motivace zůstává stejná jako v 90. letech: pomáhat tam, kde je to nejvíce potřeba, s respektem a pokorou. Jak říká: „Mise je stále stejná – pomáhat těm, kteří to potřebují. Můj otec mi vštípil, že se nemám nad nikoho povyšovat, ale taky se nikoho nebát. Tím se dál snažím řídit.“
Celý rozhovor si můžete také poslechnout na stránkách Respektu a ve všech podcastových aplikacích.