Vzpomínka na historika Jana Tesaře. Ve VHÚ Praha se věnoval partyzánskému hnutí

Výsledkem práce Jana Tesaře a dalších kolegů Antonína Benčíka, Václava Kurala, Jana Paulíka, Jaroslava Šolce a Zdeňka Štěpánka se stala v roce 1961 vydaná monografie Partyzánské hnutí v Československu za druhé světové války. Tématem, pojetím i rozsahem šlo o novou a objevnou práci, byť do jisté míry nutně poplatnou politickým podmínkám.

Jan Tesař projevoval otevřeně své názory, takže v roce 1959 byl z VHÚ Praha propuštěn a až poté zásluhou kolegů roku 1961 přijat zpět. Patřil mezi zakládající členy Československého výboru pro dějiny protifašistického odboje. V srpnu 1968 publikoval ve zvláštním čísle Historie a vojenství příspěvek, v nímž se jednoznačně rozešel se Sovětským svazem. Jeho originalita se projevovala i tím, že považoval vojenskou intervenci jako možnost, jak vidět situaci Československa a vztah se SSSR reálně, bez iluzí a podle toho založit budoucnost. Tuto jasnou vizi v roce 2020 svým otevřeným dopisem velvyslanci Ruské federace v ČR zjevně zcela přehodnotil.

VHÚ Praha musel Jan Tesař rou 1969 již definitivně opustit. Působil pak v Historickém ústavu Akademie věd ČR. Roku 1969 byl jedním z historiků, kteří zpracovávali odborné posudky pro proces se skupinou příslušníků Státní bezpečnosti, obviněných ze spáchání závažných zločinů v padesátých letech. Šlo o zcela nové téma. Tesařovu bytostnou originalitu však potvrzuje jeho posudek obhajující pachatele jako svedené stalinistickým režimem a jeho nenávistnou atmosférou.

Na jaře 1969 Jan Tesař vystoupil po třech letech členství z KSČ a stal se otevřeným oponentem normalizující se moci. V září 1969 byl Jan Tesař spolu s Rudolfem Battěkem zatčen pro opoziční činnost. Po třinácti měsících vazby byli oba ještě propuštěni bez soudu. V listopadu 1971 Státní bezpečnost Tesaře znovu zatkla. V červenci 1972 byl spolu s dalšími aktivisty odsouzen k šesti letům vězení, mimo jiné za petici Deset bodů ze srpna 1969 a leták Občané k volbám roku 1971. Odpykal si pět let vězení. Vzápětí po propuštění na konci roku 1976 podepsal Chartu 77 a inicioval i vznik Výboru na obranu nespravedlivě stíhaných. V květnu 1979 byl znovu zatčen Státní bezpečností a o rok později se rozhodl využít možnosti a vystěhoval se s manželkou na Západ.

Po odchodu do exilu žil Jan Tesař nejprve v Německu a později ve Francii. V Paříži vydával v letech 1983–1987 revue Dialogy, která navazovala na stejnojmenný časopis vycházející původně od roku 1977 samizdatově v Československu. Byl redaktorem polského exilového měsíčníku Kontakt a spolupracoval s časopisy ruské emigrace Kontinent a Russkaja mysľ. Z prostředků polského exilu vydával časopis Afgánský zápisník (1987–1988).

Více publikovat začal po roce 1989, když se vrátil do Československa. Žil pak až do smrti střídavě v Brně a v Brezové pod Bradlom. Soubory svých prací z období sedmdesátých let vydal v letech 2003 a 2018 v knihách Zamlčená diagnóza (Praha, Triáda 2003) a Co počít ve vlkově břiše – Práce o vytváření struktur občanské společnosti 1968–1980. V roce 2000 vydal provokativní knihu Mnichovský komplex – Jeho příčiny a důsledky, v níž podrobil kritice československou vůli vzdorovat německé agresi v roce 1938. Následovala roku 2005 kniha Traktát o „záchraně národa“ opět s texty z let 1967–1969 o začátku německé okupace.

S odstupem let pak vydal v roce 2016 obsáhlou třísvazkovou komentovanou edici vzpomínek partyzána Josefa Serinka Česká cikánská rapsodie. I–III, v níž se vrátil k začátkům své historické práce a věnoval se důkladně fenoménu partyzánství jako alternativní metodě boje, která mu touto nezávislostí byla zjevně velice blízká.

Jan Tesař byl ojedinělou a inspirující osobností české historiografie. Často přinášel nové pohledy na zažité problémy. Ne vždy s ním bylo možno souhlasit. Jiné pohledy ale povzbuzují dialog a nenechávají myšlení vězet ve stereotypech a zaběhaných cestách. Jako občan pak vždy neohroženě čelil totalitní moci a nelpěl na osobních a materiálních jistotách.