Zachraňme rádio Svobodná Evropa?

V souvislosti se šlechetným ministerským plánem na páchání celosvětového dobra mi to
nedá nenapsat pár postřehů týkajících se této proslulé „štvavé vysílačky“, jež u nás svého
času pomohla vyhnat bolševika.

Měl jsem příležitost ve Svobodné Evropě v první polovině první dekády tohoto tisíciletí
nějaký čas pracovat – jako „Digital audio trainer“, neboli školitel zvukové techniky. Mým
úkolem bylo (na)učit zahraniční techniky a redaktory obsluhovat vysílací, záznamovou či
produkční studiovou techniku, a z pozice trpělivého lektora pomáhat zavádět do
jednotlivých servisů nový broadcastingový software.

Provoz RFE/RL je totiž specifický tím, že vysílání i střih pořadů zde musí vždy zajišťovat
rodilí mluvčí, z toho prostého důvodu, že český zvukař/studiový technik asi jen těžko
rozezná, kde má střihnout větu třeba v Arménštině či Čerkesštině. A rodilých mluvčích
všech možných jazykových mutací, jimiž RFE/RL vysílá, kteří by současně měli potřebné
technické znalosti bylo pochopitelně jako šafránu, takže k nám na školení přicházeli
zpravidla lidé čímkoliv podobným zcela nedotčení.

Byla to pro mě velmi zajímavá a cenná empirie, jež mi dala příležitost sledovat vcelku
zblízka lití cizích peněz do černé díry.

Naše historická zkušenost s vysíláním stanice v době totality, s sebou nese určitá
nevyhnutelná zkreslení, vyvolávající v nás i dnes představy o utiskovaném paštunském
pěstiteli makovic, který jsa ve svém kišlaku kdesi poblíž Džalalabádu skryt pod přikrývkou
z kozí kožešiny v praskotu atmosférických poruch tajně ladí na propašované krystalce
vzdálené vysílání, přinášející mu vytoužené zprávy ze svobodného světa, nemilosrdně
tepající zlořádné poměry vzniklé za vlády talibanských fundamentalistů. Což ve finále
zcela jistě brzy přinese těmto zvrhlým autoritářům nevyhnutelný pád a celému světu
následně mír i všeobecnou prosperitu.

Realita však může být ovšem poněkud odlišná. Vzpomínám si totiž velmi dobře, že nemalou část vysílacího času zabírala úporná snaha redaktorů čímkoliv naplnit právě onen přidělený vysílací čas. Jde o vcelku očekávatelný jev, nutně provázející nejspíš každé veřejnými prostředky financované vysílání, jehož hypertrofované bujení není nikterak zpětně moderováno ekonomickými výsledky. Ostatně na svých pětadvaceti stanicích s tímtéž u nás dosti neúspěšně bojuje také ČRo.

Často se potřeba vyplnit přidělený čas řešila např. tak, že redaktor (dejme tomu)
Běloruské redakce si pozval do vysílání redaktora Gruzínské redakce a prostřednictvím
postsovětského esperanta (ruštiny) spolu klábosili třeba o národní kuchyni, hudbě, nebo
jiném kulturním specifiku onoho druhého národa. Příště si páni redaktoři role prohodili,
vlny v éteru mířící hned do dvou zemí byly naplněny kýženým obsahem a americký
poplatník jim tudíž mohl poslat na účet vytoužené dolary. Proti mezinárodní kulturní či
gastronomické osvětě jistojistě nelze ničehož namítat, ovšem přiznejme si, že s
představou rozhlasové stanice bez níž se neobejdou disidenti a lokální vlajkonoši
demokracie, to až tak úplně nekoresponduje.

Samozřejmě, že rádio vysílalo také zprávy či jiný informačně „hodnotnější“ obsah, většina
zpráv však nepocházela z vlastní originální produkce, ale byla jednoduše přebírána z
velkých světových agentur a televizí (CNN, BBC…). Jejich vysílání 24/7 běželo na
obrazovkách jak v newsroomu, tak přímo v režiích vysílacích studií. Samozřejmě ani na
tom není nic nestandardního, takto se zpravodajství prostě dělá.

Jelikož však samotní nejvyšší představitelé stanice dnes otevřeně uvádějí, že se činnost
RFE/RL z rádiových vln přesunuje ve stále větší míře na internet a sociální sítě, je
otázkou, zda je vůbec nutné, aby informace, jež jsou na síti dostupné tak či tak i bez něj,
ještě dále zprostředkovávalo právě toto „rádio“.

Jistá část zpráv byla pochopitelně zajišťována také vlastními silami – reportéry na místě.
Zde je však třeba odhodit romantické představy o hrdinných novinářích, kteří se šikovnými
kličkami vyhýbají rafinovaným úkladům nepřátelských autoritářských režimů.

Externí redaktoři působili především v těch zemích, kde to bylo legální a bezpečné (toho
času např. též v Moskvě či Kábulu, byť v tom druhém případě šlo o oddělenou městskou
čtvrť pod přísnou ochranou amerických pistolníků).

Pamatuji se naprosto přesně, že když čečenské teroristické komando obsadilo moskevské
divadlo na Dubrovce a zajalo tam stovky rukojmích (dělal jsem v tu chvíli dozor/support ve
vysílací režii ukrajinského servisu), zprávu nám o tom určitě nepodal moskevský zpravodaj
RFE/RL, ale přebírala se do probíhajícího živého vysílání právě z BBC.

Další zajímavostí bylo přidělování techniky jednotlivým redakcím. Tak se stalo, že tehdy
čerstvě otevřená (2001) a vedením velmi protežovaná afghánská redakce obdržela vysoce
sofistikované a tudíž značně drahé digitální mixážní pulty renomované německé značky,
ačkoliv afghánští technici a redaktoři měli často nemalé problémy i s tou úplně
nejzákladnější obsluhou PC (rozuměj, dělalo jim problém uložit soubor, zkopírovat soubor,
spustit program…).
Jakým způsobem byla tato nákladná technika využívána si asi každý domyslí…
Naopak celkově velice technicky zdatná, avšak z geopolitického hlediska v tu dobu nepříliš
zajímavá Kyrgyzská redakce musela své vysílání odbavovat na obstarožní technice, která
možná ještě pamatovala Karla Kryla (to nejspíš trochu nadsazuji).

Samozřejmě netuším, kam se, krom fyzického přestěhování z horní části Václaváku na
žižkovský Hagibor, Rádio Svobodná Evropa posunulo za těch více než 20 let, co v něm
nepracuji, ale jsem si jistý, že rozdíl mezi obecně zažitou představou o něm a strohou
realitou bude i dnes mnohem větší, než si příznivci kontinuálního exportu naší demokracie
chtějí připustit.

Svědčí o tom ostatně výrok jednoho z redaktorů uzbeckého servisu, který pro mě byl
natolik překvapivý, že mi až do dneška utkvěl v paměti:
„…náš prezident (myšleno Islam Karimov +2016) je sice diktátor, ale drží alespoň pod
krkem islamisty. Kdybychom ho neměli, byl by u nás stejný bordel jako v sousedním
Afghánistánu…“

Člověk, který tato slova pronesl, byl de facto protirežimním disidentem, jemuž by v rodném
Uzbekistánu hrozilo zatčení a možná i mučení a smrt. Přesto zřejmě sám nijak zvlášť
netoužil po tom, aby jeho země, se svými vlastními problémy, vztahy, zvyky, tradicemi,
historií i pravidly byla nějak vylepšována zaváděním západních móresů.

Vůbec se tedy nedivím, že Američané už necítili potřebu takovýto vývoz demokracie a
hodnot dál platit. A opravdu nevím, jaký by mělo smysl, aby to dále financoval kdokoliv
jiný. Tím méně my. Svět se nám od doby Karla Kryla proměnil a rádiové vlny už nějaký čas
nejsou tím výlučným nosičem opojné chuti pravdy a svobody jakým byly dříve.
Pravda i svoboda se dnes šíří úplně jinými prostředky, cestu si proráží sama a jen velmi
těžko se zastavuje. To jsme si nakonec vyzkoušeli nejen v době pandemie, ale také na
nedávném příkladu masových rumunských protestů proti zrušení tamních prezidentských
voleb, o kterých jsme se dozvěděli, ačkoliv naše oficiální média celou situaci pokryla
prakticky dokonalým mlčením a žádná „štvavá vysílačka“ narušující mainstreamové
narativy (upřímně se omlouvám za toto nehezké slovo) k nám dnes nevysílá.